Idea, že by do politiky měla přijít takzvaně nová a mladá krev, není nová. Dokázal se pro ni nadchnout i Václav Havel. Tehdy jmenoval například Petru Buzkovou, Stanislava Grosse a Vladimíra Mlynáře. V politice po nich dnes není ani památky. Stanislav Gross musel odejít ještě před tím, než nakonec vážně onemocněl a zemřel.
Ani všechny další pokusy o transfúzi tradiční politiky svěží krví moc nevyšly. Klasickým příkladem byly Věci veřejné Víta Bárty. Jeho bojová jednotka blondýn, která se hezky vyjímala v kalendáři, nakonec ve sněmovně zcela pohořela. Také se nezdá, že by Radek John ve funkci ministra vnitra znamenal nějakou obrodu české společnosti.
V nadšení pro „nové“ si mnoho lidí nechtělo připustit, že politická strana, která byla jakousi odnoží bezpečnostní agentury Víta Bárty, v této zemi nezatočí s korupcí a v podstatě nedosáhne vůbec ničeho.
Poptávka po vypořádání se se starými strukturami ovšem byla. Využil ji Andrej Babiš, kterému se nějak povedlo část lidí přesvědčit, že on sám stará struktura není. Přitom jako normalizační komunista a oligarcha, který zbohatl v dobách takzvaného Palerma v 90. letech, nebyl nový vůbec ničím. „Novinku“ představoval jen tím, že ho vlastně většina lidí neznala, takže se slušným balíkem peněz a s pomocí odborníků na vylepšení obrazu čehokoli se nakonec dostal tam, kde je.
Teď se tedy s Mikulášem Minářem a dalšími objevuje další pokus o odstranění starých struktur. To samo o sobě není nijak nelegitimní. Nikdo nemusí zastávat funkce jenom proto, že je má vysezené. Otázka je, jestli roli těch „mladých a zdravých“ přece jenom nezabrali Piráti. Jejich strana za sebou nemá ještě dostatečně dlouhou dobu na to, aby byla vnímána jako stará struktura. Je pravda, že se u nich a jejich sympatizantů objevují různé postavy, na které by se dalo použít ruské označení „jurodivý“, ale nelze jim upřít, že jako strana nejsou žádnou pobočkou bezpečnostní agentury nebo koncernu produkujícího hnojiva a párky. Jejich spojení politiky s jistým kybernetickým způsobem uvažování je experiment, který bude ještě nějakou dobu krystalizovat. Zvláště když z pozice opoziční strany se možná stanou docela velkou vládní stranou. Pak i na ně dolehne „tíseň tohoto času“, jak tomu říkal svatý Pavel, což je takový hlodající zub, jehož činnosti nebyl zatím ušetřen vůbec nikdo. Ani Karel IV, Masaryk, Churchill a Havel.
Politika jistě nemusí být doménou lidí „v nejlepším věku“, kteří se do funkcí poctivě proschůzují. T. G. Masaryk byl čtyřicetiletý, když vstoupil do Říšské rady, stranu si založil v padesáti. Edvard Beneš se odebral do exilu, aby s ním kul světové politické pikle, ve věku 31 let a Milan Rastislav Štefánik byl jen o čtyři roky starší. To se v dobách politických a společenských zvratů stává, jinak to bývá spíš výjimka. Lubomír Štrougal dostal první ministerskou funkci v 35 letech a ministrem vnitra se stal o dva roky později. Finské premiérce Sanně Marinové je pětatřicet, rakouský kancléř Sebastian Kurz je o rok mladší a funkce se ujal už před třemi lety.
Jenže mládí sem, mládí tam, i lidé z odlišných politických a lidských vesmírů (jako Masaryk a Štrougal) měli jedno společné. Bylo jasné, jaké mají názory, a měli tah na branku. Chtěli vliv, nebo moc, nebo aspoň aby jejich čitelný názor všichni slyšeli a museli brát v úvahu. To ostatně platí i pro Václava Havla, který sice někdy publikum mátl svými vesmírně-spirituálními názory, ale v zásadě jeho život držel pořád pohromadě a vědělo by se o něm, i kdyby nikdy žádnou funkci nedostal.
Ti lidé mají nějaký „esprit“, ať už temný, nebo světlý. To mají společné dalajláma, Putin, Trump, mívají to papežové, byť ukryti za zvoleným jménem s římskou číslicí, dokonce i Marta Semelová. Je nějak jasné, kým jsou, a jsou sice vyměnitelní ve funkci, jako každý, ale nikdo si je nesplete jako lidi.
V podstatě lidé chtějí slyšet: „Vím přesně, co chci. Nejlíp to udělám já. Vezměte si to, nebo nechte být.“ Takhle to vždycky fungovalo a nebude to nikdy jinak.
