O pořádný rozruch se v minulých dnech postarala legendární česko– americká tenistka Martina Navrátilová. Jak možná víte, otevřeně se hlásí ke své lesbické orientaci, žije s poslední sovětskou Miss Julii Lemigovovou a celá léta bojuje za práva sexuálních menšin. A to je velmi podstatné – rozhodně jí totiž nelze vyčítat předsudky.
Navrátilová byla dlouhou dobu členkou poradního sboru Athlete Ally, což je spolek, podporující sportování leseb, gayů, bisexuálů a transgender osob (LGBT). Dnes už ve spolku Athlete Ally není. Vyhodili ji z něj za kritiku nefér výhod transsexuálních sportovkyň (bývalých mužů, kteří si nechali měnit pohlaví na ženské). „Nemůžete jen tak sama sebe prohlásit za ženu a rázem soutěžit se ženami,” napsala tenistka v prosinci na Twitter. “Musí existovat nějaké standardy.” V blogu na webu britského nedělníku SundayTimes pak dodala: „Je to šílené, podle mě je to podvádění. Jsem ráda, když mohu podpořit transsexuální ženy v jakékoliv podobě, ale nebyla bych ráda, kdybych proti nim měla hrát. Nebylo by to fér.“
Tyhle výroky prý byly “transfobní” a urážlivé. Opravdu? Navrátilová přece prostě jen pojmenovala realitu. Označila problém, který ve sportu už delší dobu visí ve vzduchu.
Čas od času se někdo narodí “v cizím těle”. Připadá si jako žena, ale fyzicky má mužské pohlaví, nebo naopak. Pokud se to rozhodne změnit, podstoupí operaci a upraví si jméno, což se objeví i v jeho osobních dokladech. Až potud je vše v pořádku. Je to věc osobního rozhodnutí a osobní svobody. Problém ale nastává třeba v okamžiku, kdy se takováhle “nová žena” rozhodne pokračovat ve své sportovní kariéře. Samozřejmě za své nové pohlaví.
Každý lékař vám vysvětlí, že vrozené tělo vlastně změnit nemůžeme. Transsexuální sportovkyně tedy možná už nemá penis a naopak má prsa, ale jinak jí všechny atributy mužství zůstanou. Žena je to jen psychicky (cítí se tak) a administrativně, ale technicky vzato je to pořád muž. Má mužské chromozomy, mužskou kostru, mužské svaly, mužský metabolismus živin, mužské využití kyslíku, mužské hospodaření s energií, mužsky rychlejší regeneraci… Transsexuální sportovkyně má prostě všechno, co příroda nadělila mužům, kteří to potřebovali k lovu, k boji a ochraně tlupy nebo kmene.
Ženy mají od přírody zase spoustu jiných evolučních výhod, ale ve většině sportovních disciplín se prostě lépe uplatníme my, muži. Jsme robustnější, silnější a rychlejší. Právě proto taky ve sportech existují ženské a mužské kategorie. Umíte si představit smíšený běh na sto metrů, smíšený fotbal nebo boxerský zápas, ve kterém se muž utká se ženou? Předem bychom si mohli tipnout, kdo vyhraje.
Takhle to fungovalo desítky nebo spíš stovky let, od samých počátků sportu. Jenže transsexuální sportovkyně to teď celé stavějí na hlavu. Pokud mohou s mužským tělem závodit nebo hrát za ženy, mají nezaslouženou fyzickou výhodu. Nemusejí tolik trénovat, později se unaví, dohodí nebo dokopnou dál, dají větší ránu, do cíle doběhnou dřív… Dokud na to neupozornila Navrátilová, nikdo se nad tím nepozastavil, ačkoli závodní výsledky hovořily jasně.
Jen pár příkladů ze současnosti. Jednou z nejrychlejších atletek světa na středních tratích je dnes Jihoafričanka Caster Semenyaová. Formálně je to žena a za ženy i závodí, ačkoli biologicky jde o hermafrodita. Semenyaová se narodila jak s vaječníky, tak i s varlaty, která jí zajišťují třikrát vyšší hladinu mužského pohlavního hormonu testosteronu, než má průměrná žena. A s ním i mužskou rychlost. Na letošním atletickém mistrovství amerických středních škol v Connecticutu obsadily první dvě místa transsexuální sprinterky Terry Millerová a Andraya Yearwoodová – běžkyně s ženskými jmény, ale mužskými těly. A v australské ženské házenkářské reprezentaci hraje Hannah Mouncey, do doku 2016 muž. Měří 190 cm a váží přes sto kilo. Tomuhle chlapáckému stvoření se mají soupeřky bránit?
Změna pohlaví je tedy vlastně legálním dopingem. Požadavek na odstranění téhle nefér výhody je zcela legitimní a není na něm vůbec nic transfobního. Jde o čistě technický problém, jak zařídit, aby včerejší muži neměli v ženských kategoriích navrch. Nejjednodušší řešení se v době dnes občas přehnané politické korektnosti zdánlivě nabízí samo. Mezinárodní olympijský výbor a další sportovní organizace a spolky by pro transsexuální sportovkyně a sportovce zřídit třetí kategorii. Svět by pak zůstal aspoň zdánlivě normální.
Otázkou je, zda k tomu tváří v tvář této ideologii bude politická vůle. Pokud nebude, můžeme naopak ve sportech zrušit mužské a ženské kategorie. Ztratí totiž smysl. A já si myslím, že by to byla škoda. A nebudu se na to chtít koukat.
