Německý spolkový kancléř Olaf Scholz svedl vinu za rozpad koalice na ministra financí Christiana Lindnera, kterého odvolal z funkce. FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
ANALÝZA / Dlouhodobě dysfunkční koalice sociálních demokratů (SPD), zelených a liberálů ze Svobodné demokratické strany (FDP) se minulý týden definitivně rozpadla poté, co kancléř Olaf Scholz odvolal ministra financí a zároveň předsedu FDP Christiana Lindnera. Německo tak v příštím roce čekají předčasné volby, ve kterých téměř s jistotou zvítězí hlavní opoziční Křesťanskodemokratická unie (CDU) pod vedením Friedricha Merze. Zásadní spory se ovšem vedou o přesné datum voleb: zatímco CDU si je přeje co nejdříve, kancléř Scholz hraje o čas a pokusí se získat alespoň část ztracených voličů.
Německá vláda směřovala k rozpadu už přinejmenším několik měsíců. Takzvaná „semaforová koalice“ (nazvaná podle barev zúčastněných stran) původně nastupovala s ambicemi přijmout důležité reformy po dlouhém období stagnace za vlády předchozí křesťanskodemokratické kancléřky Angely Merkelové.
Působení Merkelové v čele Německa sice provázela bezprecedentní politická stabilita, svým nástupcům ovšem přenechala řadu neřešených strukturálních problémů – od závislosti na levném ruském plynu přes žalostný stav německé armády až po dopady uprchlické krize z roku 2015. Německo mělo tehdy podle jejích slov „zvládnout“ masový příliv uprchlíků ze zemí, jako je Sýrie nebo Afghánistán, ten ale ve skutečnosti narušil společenskou soudržnost, ohrozil pocit bezpečí a nevyhnutelně posílil protiimigrační nálady ve společnosti.
Tragické dědictví Merkelové naplno vyplulo na povrch po plnohodnotném ruském vpádu na Ukrajinu v únoru roku 2022. Dopady války pocítil zejména německý exportně zaměřený průmysl a konflikt rovněž prokázal naprostou nepřipravenost německých ozbrojených sil bránit v případě napadení východní křídlo NATO. V neposlední řadě pak odhalil zásadní rozpory mezi jednotlivými stranami koalice ohledně řešení nejdůležitějších aspektů nečekaně závažné krize.
Zatímco Zelení a sociální demokraté trvali na dalším prohlubování klimatické politiky, která podle mnohých nebere ohledy na stav německého průmyslu, FDP se kvůli propadu preferencí postupně vrátila k obraně liberalizace tržního prostředí a bránění dalšímu snižování daní. Postavila se také proti obcházení nebo zmrazení takzvané „dluhové brzdy“, která neumožňuje sestavovat rozpočty s vysokým schodkem.
Tato pozice ovšem znamenala nedostatek prostředků pro klíčové investice mimo jiné právě na podporu zelené transformace nebo na sociální opatření prosazovaná levicí. Peníze navíc začaly chybět i na podporu Ukrajiny, která se stala jedním z dalších bodů vládních sporů – tentokrát mezi proukrajinskými Zelenými a věčně váhavým kancléřem Olafem Scholzem, jehož neochotu ještě posilují vnitrostranické obavy ze ztráty východoněmeckých voličů.
Neoblíbená a neakceschopná
Nejednotná, nerozhodná, a především neakceschopná vládní koalice rychle ztratila oblibu veřejnosti, jednotlivé strany se propadly v průzkumech a letos na podzim rovněž utržily ponižující volební porážky v regionálních volbách na území někdejší komunistické NDR. Sociálním demokratům se podařilo udržet pozice jen v Braniborsku, Zelení sotva přežili v Sasku a vypadli ze zemského parlamentu v Durynsku.
Největším poraženým se stali právě Svobodní demokraté, kteří se do zemského parlamentu nedostali ani v jednom ze tří států, kde se na podzim volilo. Jejich preference na celostátní úrovni se navíc dlouhodobě pohybují kolem pěti procent, nutných pro vstup do parlamentu, což ministra financí Lindnera nutilo ke stále většímu tlaku na koaliční partnery, zejména s ohledem na podobu rozpočtu na příští rok.
Veřejné a mnohdy velmi ostré rozmíšky nakonec ve středu vyústily v Lindnerovo odvolání z vlády, které kancléř Scholz vysvětlil tím, že ministr financí „dává přednost krátkodobému přežití své strany“ před „uzavíráním kompromisů v zájmu všech občanů“. Stranického šéfa dle očekávání následovala většina ministrů za FDP s výjimkou ministra dopravy Volkera Wissinga – ten se místo toho rozhodl ukončit svoje členství u Svobodných.
Scholzův krok podle všeho souvisel i s americkými prezidentskými volbami, ve kterých přesvědčivě zvítězil Donald Trump, jenž se nijak netají touhou vyřešit negativní obchodní bilanci s Čínou nebo právě s Německem prostřednictvím zavedení vysokých cel. „Potřebujeme vládu, která je připravena vyjednávat a přijímat nezbytná rozhodnutí pro naši zemi,“ prohlásil Scholz. „Zvláště po tak významné události, jako jsou volby ve Spojených státech, je Lindnerův egoismus naprosto nepochopitelný.“
Termín voleb
Rozpad koalice prakticky s jistotou znamená, že Německo začátkem příštího roku čekají předčasné parlamentní volby – ty by se jinak v řádném termínu uskutečnily až 28. září. Hlavní otazníky se v tuto chvíli vznášejí nad jejich konkrétním datem. Scholz opozici nabídl, že 15. ledna požádá spolkový sněm o důvěru, kterou mu poslanci s největší pravděpodobností nevysloví. Prezident má následně povinnost rozpustit dolní komoru parlamentu a do dvou měsíců vypsat nové volby.
Za této situace by se tedy předčasné volby uskutečnily nejdříve v polovině března a sociálnědemokratický kancléř si do té doby přeje schválit některé klíčové zákony směřující k hospodářské stabilizaci země nebo k reformě azylových opatření. To je ovšem postup, se kterým zásadně nesouhlasí předseda CDU Merz, který chce naopak co nejrychlejší vyslovení nedůvěry.
„Koalice již nemá ve spolkovém sněmu většinu, a proto vyzýváme kancléře, aby okamžitě nebo nejpozději do začátku příštího týdne vyvolal hlasování o důvěře,“ prohlásil ve čtvrtek Merz. „Nemůžeme si dovolit mít v Německu několik měsíců vládu bez většiny, pak další měsíce dělat kampaň, a nakonec vést až několik týdnů koaliční jednání.“
Křesťanskodemokratická unie by sice mohla hlasování o nedůvěře vyvolat sama, v Německu ovšem na rozdíl od České republiky platí pravidlo, že není možné svrhnout vládu bez zvolení alternativního kancléře. A pro to, aby se stal sám předsedou vlády, Merz podle všeho nemá v současném spolkovém sněmu podporu.
Termín předčasných voleb tak bude muset CDU dojednat se zbývajícími dvěma stranami dosluhující vládní koalice. Je zjevné, že pro Scholze je výhodnější delší odklad, při kterém by se mohl alespoň naoko pokusit prosadit kroky příznivé pro sociálnědemokratické a zelené voliče, a načerpat tak zpátky část ztracených sil.
(V úterý po zveřejnění článku se zástupci parlamentních frakcí vládní sociální demokracie a opoziční konzervativní unie CDU/CSU dohodly, že volby by se měly uskutečnit 23. února., pozn. red.)
Politická nejistota
Přestože dosud není vyřešeno jejich datum, všechny hlavní německé politické strany už začaly s přípravou na blížící se předčasné volby. V nejlepší pozici je jednoznačně CDU spolu s bavorskou sesterskou Křesťansko-sociální unií (CSU), které se zhruba 32 procenty vedou v průzkumech, a dá se proto očekávat, že budou sestavovat příští vládu.
Merzovou hlavní překážkou na cestě ke kancléřství je fakt, že křesťanští demokraté nemají na politické scéně přirozené partnery. Výjimku představují liberálové z FDP, kteří se ovšem nemusí do spolkového sněmu vůbec dostat, ačkoli si dnes pochvalují, že jim vyhození z vlády přineslo stovky nových členů. I kdyby se jim nakonec povedlo překonat pětiprocentní klauzuli, křesťanští demokraté s FDP zřejmě nedosáhnou na vládní většinu. Jako nejpravděpodobnější povolební scénář se proto jeví obnovení velké koalice se sociální demokracií, která Německu vládla v letech 2005 až 2009 a potom znovu mezi lety 2013 a 2021.
Velká koalice ovšem pro všechny zúčastněné představuje zásadní riziko. Křesťanští demokraté se pod Merzovým vedením vzdálili od středu a pokouší se prezentovat jako skutečně konzervativní, autenticky pravicová strana, jejíž návrhy jsou mnohdy pro SPD ze své podstaty nepřijatelné. Spojení se socialisty by mohlo CDU v očích pravicových voličů oslabit a nahnat další hlasy Alternativě pro Německo (AfD), se kterou se křesťanští demokraté dosud nehodlali žádným způsobem paktovat, a to ani formou podpory menšinové vládě.
Samotní sociální demokraté jsou pak už v tuto chvíli mimořádně zesláblí vinou Scholzova nepřesvědčivého kancléřství a zůstává otázkou, jak velkou podporu ve volbách dostanou a jestli by to vůbec v kombinaci s CDU/CSU stačilo k pohodlné většině. Preference SPD se pohybují mezi 15 a 17 procenty, objevují se tedy zpravidla až na třetím místě za AfD a není jisté, jestli je Scholzovo rozhodnutí rozpustit vládní koalici spíše posílí, nebo naopak poškodí.
Nejstarší politické straně v Německu by bezpochyby prospěla změna vedení: v této souvislosti se spekuluje především o ministru obrany Borisi Pistoriovi, který je dlouhodobě nejoblíbenějším německým politikem, zatímco Scholze hodnotí pozitivně méně než pětina Němců. Jednoznačně juniorní postavení v případné velké koalici s pravicí by ale mohlo sociální demokraty definitivně poslat do politického důchodu a posílit radikálně levicové alternativy, jako je otevřeně proruská Aliance Sahry Wagenknechtové (BSW).
