ROZHOVOR / V The Chemistry Gallery, v hale číslo 40 pražské Holešovické tržnice, prezentuje svou aktuální tvorbu výtvarník a jinak též frontman kapely Tata Bojs Milan Cais. Kromě nových, a nutno říci skvělých akrylových obrazů zde vystavuje Černou díru, předzvěst unikátní sochy vyrobené z oceli z vybombardované železárny Azovstal, která vznikla nestandardní uměleckou metodou – použitím výbušniny.

Jak přišla výstava „Contemporary Problems“ ke svému názvu?

Jmenuje se podle jedné ze soch, která představuje prázdný piedestal, sokl, na němž není nic a ještě je celý na třech místech tvarově roztančen deformací. Podstavec pro imaginární sochu se stává sám sochou. Je to celé o určité vyprázdněnosti, kterou v různých souvislostech v poslední době ve společnosti cítím. Nechávám na divákovi, ať si do prostoru dosadí, co chce.

Máte v expozici nové věci?

V posledním roce jsem se pustil do malování, takže jsou tam nějaká větší plátna, a potom samozřejmě sochy i menší plastiky, jedna prostorová instalace a jedno video. Prostor Chemistry Gallery je open space s vysokým stropem, opatřený sloupovím a od první chvíle na mě působil jako takový industriální chrám. Tomu jsme s kurátorem Radkem Wohlmuthem přizpůsobili koncepci expozice. Koncipovali jsme ji jako jakýsi temple s centrální lodí, které vévodí tetraptych čtyř obrazů inspirovaných Michelangelovou Pietou, která je pokaždé jinak záměrně narušovaná. Motiv jakéhosi ruchu, šumu, glitche se opakuje, neboť celá výstava je tak trochu o chybách a hledání krásy v nich. Chyba je pro mě radost, příležitost i zkušenost.

Dále čtěte

Příběh jelita z Buranova. Před 30 lety se ve filmu Amerika vydal český režisér po stopách Franze Kafky

NEZNÁMÉ PŘÍBÉHY FILMŮ / Letošní pražský knižní veletrh se odehrál mimo jiné ve znamení stoletého výročí smrti Franze Kafky (3.

Na začátku toho pomyslného inspiračního řetězce byl můj tinnitus, chronické sluchové postižení, s nímž už jsem se celkem sžil. I proto nevnímám chybu negativně, ale jako příležitost obdržet informaci. Myslím, že to platí i pro současná politická a společenská témata. V instalaci nazvané Černá díra jsem zpracoval poslední pláty ocele vyrobené v Azovstalu, železárně srovnané za války na Ukrajině se zemí.

Jak se k vám ten materiál dostal?

Je to celkem zajímavý příběh, který mi tak trochu spadl do klína. Oslovil mě před časem Stanislav Otáhal, majitel ostravské firmy Expono a.s., která zpracovává hutní materiál. Stanislav pochopil, že naskladněný materiál z Ukrajiny má velkou symbolickou hodnotu, jelikož je poslední, a tudíž ho nechtěl průmyslově zpracovat. Líbila se mu jedna moje starší socha, a tak mi zavolal, že má dva dvanáctimetrové, centimetr tlusté pláty tvrdé azovské oceli, a odtajnil mi ten příběh. Mě to nadchlo a začali jsme připravovat velkou, šestimetrovou sochu do Ostravy.

Trápí mě všechny ty informační šumy, nebo lépe řečeno dezinformace. Bulíky, které se lidem věší na nos a oni je slepě přijímají.

Zrovna včera jsem se vrátil z vojenského prostoru v Bzenci, kde jsme provedli několik řízených výbuchů. Potřebovali jsme docílit autenticity násilného prorvání plechu, spojili jsme se s vojáky, kteří s pomocí 480 gramů semtexu ten plát prorazili. Vznikla velmi elegantní, kónická díra. Ten paradox kongeniálního propojení brutality a krásy mě až překvapil.  

Kde by měl být tak velký objekt umístěn?

Socha se sice bude dokončovat ve velké tovární hale v Adamově, ale jak už jsem říkal, měla by pak stát v Ostravě. Zatím o umístění stále jednáme. Čtyři metrové odřezky z toho plátu, které byly určené pro testace výbuchů, jsem zpracoval na stávající výstavu. Rozbruskou jsem do dvou z nich vybrousil opět motiv Michelangelovy Piety. Je to pro mě nejkrásnější socha na světě, do které jsou vtisknuty prazákladní lidské emoční roviny, jako je třeba láska, zoufalství, naděje nebo smíření. Přišlo mi to přiléhavé k aktuální situaci a chtěl jsem docílit velkého kontrastu jemnosti námětu s hrubostí provedení. Třetí a čtvrtý plech potom posloužil jako test výbuchu na menší ploše.

Ten vypadá jako železná krabice, jejíž přední stěna jako by se propadla do sebe.

Ano, to je ta moje Černá díra.

Na výstavě mě zaujala i socha vyskládaná z knih.

Jmenuje se Booktherapy. Je to takový tří a půl metrový ocelový komín naddimenzovaných knih. Na jejich hřbetech jsou smyšlené názvy, které jako by reflektují cyklický vývoj společnosti a neschopnost poučit se z chyb.

Jaké názvy tam jsou?

Například Bůh má problém II, Kapitulace před mdlou fantazií, Velká kniha vyhoření a zmaru, Kronika naděje, Země (se) zlobí, Strojírenství duše, Encyklopedie strachu, Praktická kuchařka emocí a víry, Dějiny zmatení – ⁠díl čtvrtý, Nepohodlná pravda, Katalog bolesti souseda, Magický nacionalismus, Tam, kde jsme konečně nikým, Duchovní účetnictví, Stručný průvodce lidství… Ty knihy mají vypadat prastaře, jako kdyby je někdo vylovil z moře, ale informace v nich nelze přečíst, neboť jsou zrezlé a zavřené. Nicméně pocit z těch titulů by měl cosi sdělit…

Jaký „současný problém“ chronicky trápí vás?

Asi bych řekl, jsou to všechny ty informační šumy, nebo lépe řečeno dezinformace. Bulíky, které se lidem věší na nos a oni je slepě přijímají. Ba co víc, dokonce je přijímají za své. Jsou schopni si vytvořit názor v jediné vteřině, aniž by si informace ověřili, a dál jej papouškují. V takovém šumu žádnou krásu spatřit nedokážu.