Málokteré odcházení je jednoduché, zvlášť když jste propadli mylnému dojmu, že jste nepostradatelní a druzí se bez vás neobejdou. Platí to i o Komunistické straně Čech a Moravy, jejíž odcházení z české politické scény právě probíhá a s největší pravděpodobností vyvrcholí v nadcházejícím roce. Komunisté se stále snaží ukázat, jak velký je jejich vliv a že pořád ještě leccos zmůžou. Letošní rok však potvrdil to, že období, kdy KSČM měla své místo v poslanecké sněmovně prakticky jisté, končí. Nastává velké odcházení.

Komunisté skutečný stav, ve kterém se nacházejí, maskují, jak jen to jde. Zvyšují svoji důležitost například tím, že si na Andreji Babišovi a sociálních demokratech vyvzdorovali změny ve státním rozpočtu, respektive snížení rozpočtové kapitoly ministerstva obrany o deset miliard korun.

Vojtěch Filip a spol. se tak natřásají, nadouvají a zveličují svůj význam, ale skutečnost je taková, že to, jakou roli ve sněmovně hrají, už neodpovídá jejich současnému postavení ve společnosti. Stačí se podívat na jejich výsledky v letošních krajských a senátních volbách nebo na preference v průzkumech veřejného mínění.

Usilovně se také snaží sami sebe přesvědčit o tom, že jejich historická úloha neskončila, že o ně pořád ještě někdo stojí a že jsou užiteční a žádaní. Stačí nahlédnout do komunistických Haló novin, kde se to jen hemží kritikou kapitalismu, chamtivých miliardářů a korporací, čímž chtějí komunisté dokázat, že je stále potřeba i někdo, kdo s tím vším bude bojovat a ponese svůj rudý prapor dál.

Aktuálně zde například bývalý poslanec za KSČM Jan Klán píše o tom, že kapitalistická elita v České republice se začíná bát o svůj majetek a očerňuje levicové myšlenky. Podle Klána miliardáři přecházejí do protiútoku, protože mají obavu ze znárodnění.

Laciná náhražka a ruce starcovy

Jan Klán kritizuje velkou nerovnost, kterou přinesla značná koncentrace kapitálu v rukou jedinců či úzké elity. Pozoruhodné je, k čemu se upínají Klánovy naděje: „Snížit nerovnost umožnila jen válka, revoluce a také různé pandemie, které svět v minulosti potkaly. Z této logiky plyne, že by současná pandemie mohla pomoci snížit nerovnost a nastolit obávané sdílení – v terminologii levicové filozofie znárodnění/zestátnění.“

Dále čtěte

Zapomenutá komunistka odhaluje důvody volebních neúspěchů KSČM: Chybu dělají občané i spolustraníci

Vyvinul se z toho samostatný žánr, který je velmi častý a oblíbený: komunisté a komunistky přemítají nad tím, jaké jsou…

Jde opět o staré známé – čím hůře, tím lépe. Válka? Pandemie? Jen houšť, hlavně, že to povede ke znárodnění/zestátnění a snížení nerovností. Vzhledem ke klesající voličské podpoře komunistické strany se ovšem nezdá, že by po tom byla nějaká zvláštní poptávka, nebo minimálně ne v pojetí komunistů.

Nelze se tomu ostatně divit. Stačí se podívat, jakým revolucionářem a bojovníkem za práva chudých a pracujících je předseda KSČM Vojtěch Filip – je asi podobně pravý a autentický jako jedna z postav v novele Thomase Manna Smrt v Benátkách: „Sotva však se Aschenbach na něho zadíval trochu pozorněji, poznal s jakýmsi zděšením, že ten mladík není pravý. Byl starý, o tom nebylo pochyb. Kolem očí a úst měl vrásky. Matný karmín tváří bylo líčidlo, hnědé vlasy pod slaměným kloboukem s barevnou stuhou byla paruka, krk měl vyhublý a šlachovitý, vztyčené knírky a muška na bradě byly nabarveny, žlutý a úplný chrup, který ukazoval, když se smál, byl laciná náhražka, a jeho ruce s pečetními prsteny na obou ukazovácích byly ruce starcovy.“

A s komunisty je to úplně stejné. Bojovníci za lepší svět, za sociálně slabé, za chudé pracující? Radikálové toužící po solidaritě a sociální spravedlnosti? Idealisté bažící po rovnosti a spravedlivé společnosti? Stačí si prohlédnout vedení KSČM v čele s Vojtěchem Filipem. Líčidlo. Paruka. Nabarvené knírky. Laciná náhražka. A ruce starcovy. Žádný mladík, žádný idealista a bojovník za lepší svět.

Odcházení a obelhávání se

Letošní rok byl pro komunisty učiněná katastrofa. Za vše mluví jejich výsledky v krajských a senátních volbách. Komunistická strana opět nedokázala získat ani jedno senátorské křeslo, takže v horní komoře parlamentu zůstala bez jakéhokoli zastoupení. Ještě hůře ale dopadla ve volbách do krajských zastupitelstev – opustila jich rovných devět.

Ukázalo se, že se svým předsedou Vojtěchem Filipem už toho komunisté mnoho nepořídí. Ono ale celé komunistické vedení je už značně omšelé. Nové se však KSČM přes opakované pokusy letos zvolit nepodařilo. Nepřekazil jí to nikdo jiný než Klánem vyzdvihovaná pandemie snižující nerovnosti. Nejprve kvůli ní komunisté museli odložit svůj jarní sjezd a potom i ten podzimní.

Vedení komunistické partaje tak stále tvoří hvězdný tým ve složení Vojtěch Filip, Stanislav Grospič, Petr Šimůnek, Václav Ort a samozřejmě také europoslankyně Kateřina Konečná. A nakonec i ona – přestože je pořád brána jako ta, která zastupuje ve vedení KSČM mladé – má za sebou už bezmála dvacetiletou politickou kariéru. Do poslanecké sněmovny byla zvolená již čtyřikrát a do Evropského parlamentu dvakrát.

Podle všeho se zdá, že komunisté odcházejí, bohužel se to neobejde bez trapnosti a bez toho, aby obelhávali sami sebe i českou veřejnost. Ostatně docela dobře – byť možná poněkud paradoxně – by se mohli najít v divadelní hře Václava Havla Odcházení, která pojednává o politickém odchodu kancléře Viléma Riegera. Ocitujme její závěrečnou část.

RIEGER: […] služba vlasti je pro mne vyšší hodnotou než osobní postavení. Touto zásadou jsem se řídil, pane redaktore, celý život a nevím, proč bych z ní měl nyní slevit jen kvůli takové maličkosti, že mám mít – formálně vzato – o něco nižší funkci, než jakou jsem po dlouhou dobu zastával –

(Za scénou je slyšet zvuk motorové pily a padajícího stromu) Důležitější přece je, co člověk reálně pro své bližní dělá a jaký má reálný vliv, než z jakého místa to dělá či jaký je zrovna název jeho funkce. […]

IRENA: Viléme –

RIEGER: Copak, drahoušku?

IRENA: Obelháváš se víc, než musíš, a víc, než snesu. I ten hnůj na vsi bych ti pomáhala kydat a jakousi brundihanbu nést, kdybych věděla, že máš páteř a já mám proč si tě vážit. Odcházím…“