Konečně se Česká republika stala světovou. V tom pozitivním slova smyslu se o to zasloužila skvělá Ester Ledecká. V tom negativním náš raritní premiér v demisi Andrej Babiš. V jeho pestrém příběhu nejde jen o legendární Čapí hnízdo a jednu schůzku s řídícím důstojníkem Šumanem. Babiš má ve sbírce celý arzenál různých faulů, intrik a nehorázností. Mnohé jsou již důkladně popsány a pravděpodobně o některých dalších ještě nevíme. Opravdu „příkladný reprezentant“ země. V mnohém již překonal svého krajana Husáka.
Se svým mocenským kumpánem Milošem Zemanem nyní mimo jiné relativizují podíl StB na prokazatelných zločinech komunismu. Komu to nejvíce prospívá? No přece těm, kteří byli kdysi součástí systému a profitovali z něj. Do společnosti tím vysílají velmi zhoubné signály a dělají to zcela záměrně, nejen jako aktivní sebeobranu svých sobeckých zájmů, ale také jako součást demontáže polistopadového vývoje a jeho nahrazení autoritativním způsobem vládnutí.
Myslím, že neuškodí trocha osvěty. Co to byla ta tajemná StB?
Státní bezpečnost byla československá politická policie. Vznikla jako neuniformovaná složka Sboru národní bezpečnosti již 30. června 1945. Vždy byla řízena zájmy Komunistické strany Československa. Do roku 1948 sloužila na sovětská doporučení k ovládnutí mocenských pozic a likvidaci protivníků komunistického režimu. Po únoru 1948 byla jedním z hlavních nástrojů komunistického teroru. Jejím úkolem bylo identifikovat, vyšetřovat a zpracovávat (případně i likvidovat) oponenty KSČ a komunistického režimu.
StB používala metody, které převzala od zkušených sovětských složek NKVD (později KGB a GRU), které u nás působily jako školitelé, pozorovatelé a řídící struktura. Běžně se používaly nezákonné metody jako mučení, vynucování přiznání, vyhrožování či aplikace drog. Byly hojně využívány při přípravě vykonstruovaných procesů proti politickým odpůrcům komunismu či nespolehlivým občanům. Případy úmrtí nebo doživotního zmrzačení vyslýchaných byly tolerovány, nebo dokonce žádoucí. Nejbrutálnější vyšetřovnou StB byl nechvalně proslulý tzv. hradčanský Domeček. StB využívala ke své činnosti i řadu konspiračních objektů a bytů. Metody výslechů si nezadaly s praktikami gestapa.
Prezentovat StB jako dvojakou organizaci, tedy tu jednu zlou na boj s vnitřním nepřítelem a pak tu druhou hodnou, která ochraňovala zájmy socialistické republiky, je úsměvné i hanebné zároveň. Stejně jako to, když někdo tvrdí, že v StB fungovaly zcela volné poměry a estébáci si krátili čas tím, že si vymýšleli falešné a neexistující svazky, falšovali podpisy nevinných spoluobčanů a všemožně podváděli své nadřízené.
Opak je pravdou, v StB platila přesná a přísná pravidla. Za jejich porušení hrozily vysoké sankce, včetně trestu odnětí svobody. Celý systém byl podřízen důkladným kontrolním mechanismům. Služební poměr byl jasným závazkem jako v každé policejní či vojenské organizaci totalitního režimu. I spolupracovníci byli v několika kategoriích a postupně jejich role rostla či mohla růst, podle toho, jak se osvědčili a byli přínosní díky svým informacím a kontaktům. Stejně jako se mladý agilní svazák Andrej Babiš stal v roce 1978 kandidátem na členství v KSČ (ihned po škole), aby se o dva roky později stal jejím členem, tak i jeho vztah se StB prošel nějakým vývojem, než se stal v roce 1982 vědomým agentem StB s krycím jménem Bureš. V obou případech měl příkladnou motivaci, byl soudruhy velmi pozitivně hodnocen. A v obou případech, jak členstvím v KSČ, tak spoluprací se StB, z toho těžil nemalé kariérní výhody.
Než se stal nejvyšší kategorií mezi spolupracovníky StB, tedy vědomým agentem s krycím jménem, tak zřejmě nemohl neprojít fázemi důvěrníka, kandidáta informátora, kandidáta tajné spolupráce či kandidáta agenta. Na tyto kategorie se nevztahuje lustrační zákon, neboť se podle nálezu ústavního soudu nejedná vždy o kategorie vědomé spolupráce. To ovšem není případ agenta Babiše, alias Bureše, ten projevil zásluhy již v době vyhodnocování a následné verbovačky, měl jistě příkladné hodnocení i vzorné posudky garantů z řad zasloužilých soudruhů.
Agent (A) byl tajný spolupracovník StB, který se ke spolupráci prokazatelným způsobem písemně nebo ústně zavázal. Agent (A) dodržoval komunikaci (konspirativní styk) s řídícím důstojníkem. Plnil rozličné úkoly specifikované podle jeho zařazení do určitých skupin, např. „volná mládež“, skupiny podle schopností, zaměstnání, podle charakteru jeho oboru, jazykových znalostí, talentu atd. Úkoly byly různého charakteru, převážně však informační, dokumentační či naopak dezinformační a rozkladné. Byl často honorován, ale nezřídka pracoval zdarma s vidinou jisté výhodnosti spolupráce v budoucnosti. Omyl či podvrh v evidenci vědomého agenta s krycím jménem je vyloučen již ze samé podstaty hierarchické organizace, jakou byla StB.
To, že některé prvoinstanční soudy přijaly jako svědky bývalé kádry StB, kteří vyprávěli objednané báchorky či trpěli nečekanou ztrátou paměti, je výsměch spravedlnosti a nezvratným listinným důkazům. Samostatnou otázkou pak zůstává jejich zbavování či nezbavování mlčenlivosti. Nezřídka tak docházelo ke karikaturním záměnám obětí a viníků. Je nanejvýš důležité, že se tomu jednoznačně a nezvratně postavil slovenský Ústavní soud. Mělo by to být vzorem i pro nás. Čas běží neúprosně, což nahrává těm, kteří mají zájem na přepisování a relativizování vlastních příběhů i naší společné normalizační historie.
Vědomá spolupráce s StB svědčí krom jiného i o trvalé deformaci charakteru a opovrženíhodné bezpáteřnosti udavačů. A to známe jen zlomky z dochovaných svazků. Komplexní realita byla ještě mnohem obludnější a Bureš to určitě moc dobře ví. I proto se tak bezpečně cítí ve společnosti bývalých důstojníků zejména X. správy FMV (SNB) – správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli. Spojuje je i vzájemný vyděračský potenciál. Tyto zažité praktiky uplatnil Babiš ve své byznysové kariéře, a v míře vrchovaté je uplatňuje i v politice, kterou důsledně destruuje. Všichni jeho lokajové a spoluhráči jeho metody a cíle legitimizují spolu s ním, včetně znovuzvoleného prezidenta, který se o tomto víkendu stal něco jako neoficiálním čestným předsedou ANO. Proč asi?
O tempora, o mores!
