Rok před tím, než se k moci dostal Adolf Hitler, se s ním zblízka dostal do kontaktu mnichovský psychiatr Arthur Kronfeld. Toto setkání mělo nakonec osudovou dohru, protože po nástupu Hitlera se obával o svůj život a uprchl do SSSR. Tam pak na podzim roku 1941 spáchal sebevraždu, když se Němci přiblížili k Moskvě a on se obával, že ji obsadí a on se jim dostane do rukou.
V roce 1932 byl psychiatr Arthur Kronfeld (1886–1941) pozván soudem v Mnichově jako odborník. Projednával se případ novináře Wernera Abela. Abel, který byl kdysi osobou blízkou vedení NSDAP, pak náhle změnil své politické názory. Přesunul se blíže k sociálnědemokratickým až komunistickým pozicím. V časopise Die Weltbühne publikoval článek, kde útočil na Hitlera. Podle Abela se nacistický vůdce dopustil velezrady tím, že přijal 10 milionů lir od Benita Mussoliniho prostřednictvím italského agenta jménem Giuseppe Migliorati. Peníze byly prý úplatek, aby neprovozoval nacionalistickou propagandu v Jižním Tyrolsku, a měly být údajně předány v jednom z mnichovských hotelů za přítomnosti samotného Abela a jakéhosi Geynese. Podle právních předpisů Výmarské republiky ovšem Hitler jako vůdce strany zastoupené v Říšském sněmu nesměl přijímat žádné peníze ze zahraničí.
Hitler zažaloval svého bývalého společníka za urážku na cti. Během soudního řízení se Kronfeld s žalovatelem seznámil, ačkoli ten nebyl jeho oficiálním klientem.
„Tři dny jsem seděl s Hitlerem a jeho spolupachateli v malé místnosti pro svědky a čekal jsem na výslech,“ napsal Kronfeld v pamfletu Degeneráti u moci, který byl zveřejněn v Moskvě v roce 1941. „Tenkrát jsem ‚hrdinu soudu‘ pozorně sledoval.“
„Lékařská charakteristika, kterou Kronfeld podal o Adolfu Hitlerovi, se stylisticky neliší od politické brožury. Text byl založen nejen na osobních pozorováních, ale také na svědectvích o Hitlerovi získaných z různých zdrojů, zejména negativních. Psychiatr popisuje chování budoucího Führera před příznivci a nazývá ho ‚špatným hercem, který hraje roli císaře‘,“ píše o něm na webu Russian7.ru Timur Sagdijev.
Podle Kronfelda se Hitler v soudní síni vůbec neovládal a někdy křičel, takže se mu na rtech objevila pěna. „Výbuchy bestiální zuřivosti a obecné fráze o jeho spasitelském poslání byly jedinou odpovědí na konkrétní otázky soudců,“ napsal Kronfeld. V povaze Hitlera viděl psychiatr takové rysy jako zbabělost, podvodnost, hysterie, sadistická krutost, podrážděnost, „úplná absence soucitu a tendence k pověrám a mystice“.
Jako hlavní sexuální terapeut nemohl Kronfeld ignorovat problém „netradičních“ sexuálních předsudků „pacienta“. „Stejně jako mnoho vysoce psychopatických osobností je Hitler sexuálně abnormální,“ uvedl. Podle psychiatra nebyl schopen lásky k ženě a měl pohlavní styk s Geynesem a Ernstem.
Tohle všechno napsal až později, ale už po vítězství NSDAP ve volbách měl Artur Kronfeld všechny důvody obávat se o svůj život. Byl židovského původu a člen Sociálně demokratické strany, držel se ideologicky „nesprávných“ vědeckých názorů a při procesu tehdy proti Hitlerovým přáním uznal Abela za zdravého. Abel byl nicméně nakonec uznán vinným a odsouzen na tři roky vězení. (Po uchopení moci nacisty skončil Abel nakonec v koncentračním táboře Dachau, kde buď spáchal sebevraždu, nebo byl zavražděn.)
V roce 1934 nacisté zbavili Kronfelda jeho titulů. Doktor se přestěhoval nejprve do Švýcarska a poté v roce 1935 nebo 1936 do Sovětského svazu. Dostal místo v psychiatrické léčebně a kvůli problémům s bydlením i byt se dvěma velkými pokoji. Založil oddělení experimentální terapie a pracoval při léčení s inzulinem. Sovětská vláda se o něj zajímala, protože byl v kontaktu s vůdcem třetí říše. Již v roce 1939 vytvořil na pokyn NKVD popis duševního stavu vůdců nacistické strany, aniž by se staral o zachování lékařského tajemství. Poté bylo vytištěno 50 kusů jeho brožury. Po vypuknutí války mezi Německem a SSSR bylo Kronfeldovo dílko publikováno ve velkém nákladu. Vystupoval také v rozhlase.
Válka se ale nevyvíjela z počátku pro Sovětský svaz dobře. Když se psychiatr dozvěděl, že nebyl zařazen do evakuačních seznamů, a viděl, že se Němci přiblížili k Moskvě, myslel si, že nacistům padne do rukou. Dne 16. října 1941 vypukla po odchodu vládních činitelů z města v Moskvě panika. Tehdy 55letý profesor se svou manželkou spáchali podle oficiální verze společně sebevraždu požitím silné dávky barbiturátů. Jeho rozsáhlá osobní knihovna, kterou si vzal do SSSR s sebou, se nakonec někam ztratila po rozpadu Sovětského svazu. Zůstalo po něm to, že je klasikem sovětské psychiatrie a některé jeho texty byly v roce 2006 v Rusku dvojjazyčně vydány.
(Zdroj: sgipt.org, Russian7.ru, ru.wikiedia.org, de.wikipedia.org)
