Demonstrace na podporu Ukrajiny, Praha, 23. 2. 2025 FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
FOTO: Zbyněk Pecák / FORUM 24
KOMENTÁŘ / Šestatřicet měsíců Rusko masakruje Ukrajinu. Den před třetím výročím, v neděli 23. února, to připomněla masivní demonstrace v Praze, při které lidé zaplnili Staroměstské náměstí. V posledních týdnech sledujeme divoký vývoj událostí. Nejeden z nás okolo sebe cítí prohlubující se skepsi.
Spojené státy pod Donaldem Trumpem opouštějí Ukrajinu i Evropu, mnoho lidí má pocit tísně a zrady. Těžko si to v našem domácím bezpečí dovedeme představit, ale měli bychom myslet na to, co asi cítí Ukrajinci, když sledují amerického prezidenta. Jeho lidé se domlouvají s masovým vrahem Putinem, on sám označuje Volodymyra Zelenského za diktátora a Ukrajinu za agresora, válku chce využít, aby napadenou zemi obral o maximum nerostného bohatství.
Občané, kteří chápou, jak důležité je, aby se Ukrajina ubránila, aby nepadla Putinovi do rukou, mají pocit, že jim ujíždí půda pod nohama, že se obloha zatemnila a svět se rapidně mění k horšímu. Stačí sledovat, jak české opoziční strany stále dál velebí Trumpa, Elona Muska a J. D. Vance. A jak vládní pravice najednou umlká, její příklon k Trumpovi se ukázal jako ošklivý politický omyl.
Tři roky od začátku ruského vpádu na Ukrajinu zásadní otázka zní: co dělat dál. Co má dělat jednotlivec, co má dělat česká vláda, ale i česká demokratická opozice, co má dělat Evropská unie. Můžeme Putina zastavit?
Petr Pavel: Neustupovat diktátorům
Začněme u jednotlivce. Lidé, kteří přijeli z celé republiky na demonstraci za Ukrajinu, udělali důležitou věc. Ukrajinci u nás potřebují vidět, že mají podporu, že nám o ně jde. Politici potřebují vidět a slyšet, že občané i nevládní organizace neztratili ani postoje, ani sílu.
Demonstraci začal prezident Petr Pavel. Jasně řekl, že jsme v Česku závislí na tom, jak dopadne konflikt na Ukrajině. Potřebujeme to slyšet. Pavel zdůraznil, že Západ nesmí opouštět své hodnoty, nesmíme ustupovat diktátorům, ustoupit znamená posílit agresora. Evropa musí hrát větší roli a nesmíme přestat Ukrajinu podporovat.
To se týká jednotlivců, organizací i vlády. Cituji: „Pokud nechceme, aby ve světě znovu zvítězilo právo silnějšího, pokud mají platit pravidla, která tu byla nastavena po druhé světové válce, pokud mají platit mezinárodní zákony, tak musíme Ukrajině pomoci,“ prohlásil prezident.
Kousek ode mne stál při projevu Petra Pavla poradce vlády pro národní bezpečnost Tomáš Pojar (ODS). Měl ale stát na pódiu. Měl tam stát, i když chápu, že politici, kteří věřili v Trumpa, teď zažívají ošklivé probuzení.
Na pódiu měl stát i premiér Petr Fiala (ODS). Nezajímá mě teď, jestli ho organizátoři pozvali, nebo jestli ho nepozvali. Pokud ho nepozvali, měl je jeho tým slušně požádat, aby tam mohl také promluvit. Měl stát vedle prezidenta a demonstrovat to, oč strašně moc jde, totiž jednotu.
Ideální by bylo, kdyby s nimi na pódiu stál i Andrej Babiš, šéf nejsilnějšího opozičního hnutí ANO. Tento vyznavač Trumpa se však bohužel sune blíž a blíž k proruským postojům. Nepřestanu opakovat, že opozice, pokud chce být chápána jako demokratická, má mít pomoc Ukrajině v boji proti Rusku jako to jediné téma, které sdílí s vládou. Nedělá to a tím svoji demokratickou roli zpochybňuje.
Evropa musí zvýšit výdaje na obranu
Vrátím se k jednotlivým občanům. Funguje u nás víc organizací, které Ukrajině a Ukrajincům – u nás i u nich doma – pomáhají. Máme tyto organizace podporovat, máme jim dál posílat peníze, nemáme na ně zapomínat, i když válka trvá tři roky. Právě proto, že trvá pekelné tři roky. Za sedm měsíců nás čekají volby a my bychom měli odložit zklamání, že nemáme dokonalou, geniální vládu, měli bychom myslet na to, že teď jde o svobodu, o ukrajinskou, ale čím dál víc i o naši.
Co by měla dělat Evropa a my v ní? Pro Deník N to popsal opět Petr Pavel: „…můj názor na věc je v první řadě to, aby Ukrajina měla schopnou, dobře vyzbrojenou armádu. To jsme schopni, myslím si, že i pouze s evropskými státy, zajistit v relativně krátké době, s výhledem na (budoucí ukrajinské; pozn. red.) členství v NATO.“ Prezident pracoval jako dvojka v alianci, ví, co říká.
Není pochyb, že se evropské výdaje na obranu musí zvýšit, jinak sedmadvacítka Putina nezastraší a neodradí ho od postupu dál směrem na západ. Ostatně toto zřejmě začínají chápat už i někteří politici, kteří podporují Trumpa, to on přece žádá, aby členské země NATO dávaly ne dvě procenta HDP, ale pět procent na obranu.
Proto by tedy lídři zemí měli potvrdit, že výdaje zvýší, a měli by popsat o kolik. Jenomže to je jen bod a/, pak je tu ještě bod b/, tedy aby vysvětlili, kde na vyšší obranné výdaje vezmou. Spolu s tím se mají snažit občany přesvědčit buď o tom, že za to svoboda stojí, nebo o tom, že umějí najít zdroje, které jejich voliče neožebračí.
Jak je to u nás? Babiš prý poletí Trumpovi vysvětlit, že pět procent HDP je moc. Nevysvětlí. A premiér Fiala? Ten uvažuje realisticky, v diskusním pořadu Otázky Václava Moravce v ČT o zvyšování výdajů na obranu mluvil. Chce to dělat postupně, uvažuje o zvýšení výdajů na příští rok na 2,1 až 2,2 procenta HDP. Budoucí tři procenta na obranu vidí jako reálná.
Měl by ovšem popsat, odkud, z které kapitoly rozpočtu je vezme, jak už bylo zmíněno. Nebo si na obranu můžeme půjčit, jako si československý stát půjčil na obranu před druhou světovou válkou (i když opevnění země nakonec bohužel nevyužil).
Appeasement nás zavede do ruského pekla
Při demonstraci na Staroměstském náměstí prezident Pavel řekl, že „nelze dopustit kompromitaci mezinárodního práva a dát agresorovi odměnu za jeho agresi“. Podobně na síti X varuje Michael McFaul, profesor politických věd na Stanfordské universitě. Cituje knihu Johna Mearsheimera The Tragedy of Great Power Politics. Appeasement, politika ústupků, je podle něj nerealistická, je to „fantazijní a nebezpečná strategie“. Proč? „Je nepravděpodobné, že by appeasement přeměnil nebezpečnou sílu v laskavějšího, mírnějšího protivníka, natož mírumilovný stát.“ McFaul pokračuje, že ústupky „pravděpodobně povzbudí, nikoli zmenší chuť agresora dobývat“. Velmoci jsou podle něj naprogramovány, aby útočily, ústupky si vyloží jako známku slabosti.
Zajímavou myšlenku vyslovil na Staroměstském náměstí Šimon Pánek, výkonný ředitel společnosti Člověk v tísni. V souvislosti s tím, co se teď děje v Evropě, řekl, že „politici si hrají své osobní hry a úplně toxické slovní spojení národní zájmy bohužel zdomácnělo ve spoustě zemí“. Míněno zjevně tak, že proti Rusku se Evropa musí spojit, národní zájmy teď nejsou to hlavní.
Najde Evropa sílu se spojit? Naší, tedy občanskou úlohou je politiky k tomu nutit. Jejich úlohou je chápat, jak obrovské riziko Putin a Rusko představuje, a bránit se mu.
Politický geograf Michal Romancov na demonstraci na podporu Ukrajiny řekl, že ruská armáda není neporazitelná. „Už několikrát jsme jako Evropa měli šanci Rusko dotlačit prostřednictvím síly do pozice, ze které už nám nebude schopno více hrozit. A teď tu možnost díky Ukrajincům máme znovu, já pevně doufám, že vydržíme…“ – Ne, není to beznadějné.
