Předseda zahraničního výboru Sněmovny pojede do KLDR. Jen on sám ví proč. Asi neodolal lákavému pozvání, protože věcně je jeho cesta naprosto k ničemu. Nebo je to snad reciprocita za návštěvu severokorejských zástupců lidu u nás? Trochu klopí zraky, protože se prý „možná“ bude muset poklonit před sochou Kim Ir-sena. Moc dobře ví, že v tomto ohledu žádné „možná“ neexistuje. Památník na cestě z letiště do města je povinnou zastávkou všech návštěv. Položí tam květiny a pokloní se oběma mrtvým Kimům.

Je to protokolární formalita a nemá cenu z ní dělat zásadní problém. Zato bude zajímavé si přečíst, o čem vlastně delegace v KLDR jednala. Mají tam nově zvolený parlament (vskutku jednohlasně), takže je asi třeba navázat osobní kontakty s novými parlamentními funkcionáři a s orgány parlamentu. 

KLDR opravdu není zásadním bodem naší zahraniční politiky. Ekonomicky je pro nás nula a my pro ni v podstatě také. Jestli tam ještě podnikají někteří funkcionáři KSČM nebo jestli tam jezdí soukromě pan poslanec Ondráček, to nevím. 

Kdo komu a jaké by mohl předat zkušenosti, to je záhada. Na rady nedojde – Korejci si od členské země NATO radit nedají (ostatně nás s velkou radostí vyšoupli z Pchanmundžomu, když zaniklo Československo) a nedej pámbu, aby naši parlamentáři naslouchali radám jejich. Také jsem nikde nezaznamenal, jestli tam naše delegace veze humanitární pomoc kvůli hrozícímu hladomoru. Pokud ano, tak doufejme, že v ní nejsou embargované položky.

Jestli má někdo pocit, že je to legrace, tak se krutě mýlí. Je to zoufalý a neuvěřitelný obrázek české zahraniční politiky a diplomacie. Máme Ministerstvo zahraničních věcí, ale to si udržuje v podstatě jen pravomoc nad jím řízenými zastupitelskými úřady a nad agendou ministra. Ten se snaží a zasluhoval by si silnější podporu, jenže kdo mu ji dá? 

Předseda jeho vlastní strany se drží ve stínu a ustupuje i tam, kde už nikdo jiný žádný prostor pro ústup nevidí. Jistě, je to také doklad jeho politických schopností, ale zemi ani jeho straně to neprospívá. Ministr zahraničí se tak stává jen rutinním účastníkem běžných jednání a konferencí bez jakéhokoli vlivu na strategické či taktické řízení české zahraniční politiky.

Tu má v gesci vláda, což dnes znamená předseda vlády. Kdyby byl dobrým diplomatem a zahraničněpoliticky obratným politikem, bylo by pochopitelné, že na sebe strhává většinu podstatné agendy a mohlo by to být i dobře. Jenže tomu tak není. Zmocnil se agendy takzvané unijní, která je nejvýznamnějším politickým a ekonomickým pilířem našeho zahraničního působení. 

Dva důvody uvádí sám – domluví se cizími jazyky (to je pravda) a vyzná se v evropské agendě (to pravda není). Třetí důvod neuvádí, ale je to ten hlavní – chce si udržet kontrolu nad tvorbou předpisů, zákonů a direktiv, které ovlivňují různé obory, v nichž podniká i holding Agrofert. Ne evropském pečlivě ošetřovaném hřišti to jde hůř než na české škváře, ale každý bod se hodí. Co z toho má ČR? 

Řeklo by se, že ministr má na hraní celý mimoevropský svět a mezinárodní organizace od OSN po poštovní unii. Není tomu tak. Podstatnou část tohoto prostoru obsadil prezident. Naše ústava praví, že prezident republiky „a) zastupuje stát navenek, b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy“ (článek 63 Ústavy ČR). Tvůrčí výklad prezidenta je, že prezident vytváří a provádí zahraniční politiku, přímo ovlivňuje ekonomické vztahy země a rozhoduje o prioritách zahraniční politiky státu.

V Ústavě sice nic takového není, ale kdo by se zabýval drobnostmi? A protože ze všech aktivit našeho prezidenta v zahraničí za více než pět let jeho působení nevzešlo pro ČR nic, nikdo se tím také nezabývá. Zřejmě si naši politikové myslí, že dokud si hraje s čínskými a ruskými hračkami, mají od něj doma pokoj a klid na svou práci. 

Jaký dopad to má na zahraniční politiku státu? Jedním slovem paralyzující. Prezidenta berou vážně jen jeho nejoddanější stoupenci (což není totéž co „spolupracovníci“). V zahraničí je nedůvěryhodnou postavou a nebýt pozvání (občas trošku vymodlených) do Číny a do Ruska, zbyly by mu jen výlety po domácích luzích a hájích. Politicky je v mezinárodním kontextu naprostou nulou a s ním i celá země.

Předseda vlády s hrozbou obžaloby na krku a s nevalnou pověstí u našich sousedů nepřináší naší zemi vůbec nic (pomíjím zesměšňující reportáže v zahraničních médiích). Politicky je pro zahraničí nulou s rizikem posunu do záporných čísel.

Ministr zahraničí je dobrý profesionál, ale politicky je ve své straně slabým hráčem. Na domácí politické scéně je pak ještě slabším, jak dokládá chystaná cesta poslanců do KLDR. Jakou váhu může mít v zahraničí? Jak může partnery k něčemu motivovat, jak může důrazně prosazovat české zájmy? Co vlastně ty „české zájmy“ jsou, to dnes u nás neví nikdo z těch, kdo za jejich ochranu zodpovídají.

Jsme zemí EU, v níž máme problémy s dodržováním kázně ve využívání dotací. Neobratnými kroky v oblasti migrační politiky jsme si způsobili další škody. Naši politikové nejsou schopni, a ani se o to moc nesnaží, přesvědčit evropské partnery, že nejsme ani Maďarsko, ani Polsko, že jsme schopni spolupráce, ale že prostě máme své představy a své podmínky. 

Současné vládě, která už více než pět let v podstatě ve stejném stranickém obsazení tuto zemi spravuje, současnému prezidentovi, který už víc než pět let tuto zemi „zastupuje navenek“, se podařilo Českou republiku dostat do třetí ligy, vyvolat pochybnosti o opravdovosti naší evropské identity a o naší schopnosti být integrální součástí NATO. 

Štěstěna jim dopřála ekonomicky příznivé počasí. Rozdávají na všechny strany, ale až se povětří změní, nebude v našem okolí nikdo, kdo by na nás bral ohledy. O to se měla starat zahraniční politika, kterou společně znevěrohodnili, zesměšnili a na dlouhou dobu těžce poškodili. Jedna návštěva KLDR už na tristním obrazu nezmění vůbec nic. Jen mu dodá trochu barvy. Červeno-oranžové.

Revue Forum Banner
Václav Hubinger
Václav Hubinger
Další články autora