Blížící se velikonoční období si můžeme v kinech zpestřit legendární biblickou komedií MONTY PYTHON: ŽIVOT BRIANA (1979), která prý – jak shodně tvrdili všichni její tvůrci – nebetyčně naštvala křesťany, židy i muslimy. Mělo jít o jediný případ, kde se všechna tři velká monoteistická náboženství na něčem opravdu shodla. Nyní Život Briana zakoupila distribuční společnost Pannonia Entertainment opravdu jen na několik dní – pouze do posledního března letošního roku.

Skupina Monty Python, která tento projekt přichystala (s vydatnou finanční podporou beatlesáckého George Harrisona, jenž nahradil předchozí producenty, kteří si konečně přečetli scénář a raději z realizace vycouvali) ovšem provokovala již dříve ustavičným bořením po leckoho posvátných mýtů, zesměšňovala vše, co mnozí považovali za „základ společnosti“.

Vysmívala se (nejen) anglickému pokrytectví a lpění na dávno vyhaslých tradicích, ale i levicovým iluzím, takže v dobách její největší slávy se do českého prostředí žádný její počin nedostal.  Když na počátku 70. let spatřili členové výběrové komise ukázky ze seriálu Monty Pythonův létající cirkus, zamítli je s tím, že se jedná o humor vulgární a urážlivý, českému diváku zcela nesrozumitelný. 

Teprve po pádu bývalého režimu jsme mohli spatřit v podstatě všechno, co natočili. To již jejich společná činnost patřila minulosti, neboť jeden jejich člen byl po smrti a ostatní vystupovali na veřejnosti jen příležitostně. Avšak národ, který zbožňuje cimrmanovské mystifikace, našel zalíbení i v Monty Pythonech, někteří aktéři sem ostatně rádi a pravidelně zajížděli, i dnes se u nás pořádají veřejné akce odkazující na některé slavné výstupy, třeba na proslulou „švihlou chůzi“.(…kterou s pro sebe ukradl poučený Vladimír Dvořák do Televarieté)

Schází se parta

Jak to všechno začalo? Budoucí sestava komiků se začala scházet během vysokoškolských studií: v Cambridgi se seznámili John Cleese (1939), Graham Chapman (1941-1989)a o něco později ještě Eric Idle (1943), na Oxfordu se dali do kupy Terry Jones (1942-2020) a Michael Palin (1943). Jediným, kdo nepocházel z Anglie, byl Američan Terry Gilliam (1940), jenž se zprvu podílel hlavně na animovaných vsuvkách.

Zprvu aspoň někteří z nich spolupracovali na pořadech jiných tvůrců – a dnes si stěží kdo vybaví, že v druhé půli 60. let se s nimi mohli seznámit i čeští televizní diváci, kdyby si ovšem všímali také scenáristů. Hlavními hvězdami, které se producírovaly na obrazovce a přitahovaly pozornost, však byl někdo jiný – například David Frost se svými satirickými výpady v pořadu S Frostem o Anglii nebo Marty Feldman a jeho ztřeštěné gagy v jedné epizodě ze seriálu Marty. Ale založení vlastní skupiny se valem blížilo.

Letos 5. října uplyne přesně pětapadesát let od okamžiku, kdy britská BBC odvysílala první část Monty Pythonova létajícího cirkusu – a jistě nikdo netušil, že se právě zrodil komediální fenomén, který na dlouho ovlivní britskou kulturní scénu. Seriál se s přestávkami vysílal pět let a jeho stopy rozpoznáváme v intelektuálním humoru po celém světě. U nás jsme si však na jeho uvedení museli počkat až do ledna 1995, poté následovalo i knižní vydání scénářů nejen k seriálu, ale i následujícím celovečerním filmům ve skvělém přetlumočení Petra Palouše.

Vysmát se ovladatelnému davu

V letech 1969-1974 vzniklo a bylo odvysíláno 45 „regulérních“ částí Monty Pythonova létajícího cirkusu a tři mimořádné: jeden pro televizní festival v Montreux, dva v koprodukci s Německem. Břitký humor se vyznačoval vtipnou prostořekostí – týkalo se to animovaných koláží, tvořící jakési metaforické komentáře, stylizovaného herectví (zejména pohybové studie utkvěly v paměti), převlekových etud, kdy ženské role neodolatelně hráli muži (z nichž vynikal zejména Terry Jones), i verbálních hříček, nastolujících stále výstřednější zápletky. Určujícími byla pravidla nonsensu a jim se podřídil už název: jméno Monty Python nic neoznačuje.

Z celovečerních projektů, vesměs určených pro kina, si získal největší proslulost Monty Python: Život Briana, režírovaný Terrym Jonesem. Skupina své žerty navlékla do biblického hávu a využila přitom opuštěné tuniské kulisy i statisty, které zanechal Franco Zeffirelli po natočení vážně míněného velkofilmu Ježíš Nazaretský. Monty Pythoni však stvořili prostořekou satiru, které není nic svatého – v groteskních rysech postihuje hašteřivý vznik církevních, politických i jinosexuálních hnutí (však také dnešní „pokrokáře“ tyhle motivy pobuřují!).

Smršť verbálního i situačního humoru je přesně cílená a vedle okouzlující hravosti s sebou nese i postřehy platné podnes, ba možná vyznívající ještě aktuálněji než v době vzniku. Terry Gilliam vysvětlil, že nehodlali žádné náboženství napadat, ale chtěli se jen vysmát snadno ovladatelnému davu, který jak uhranutý vzplane pro jakýkoli obskurní nápad, že chtěli zesměšnit prostoduché ideologie, ať již se ohánějí revolučními hesly nebo náboženskou symbolikou.

Varovné poselství neztratilo na síle

Příběh zasazený do doby Ježíšova působení rozvíjí bizarní osudy jakého „paralelního“ spasitele, jehož osudy se s Ježíšovými prolnou jen náhodně a na nepatrný čas. Skončí však stejně jako on. Briana a jeho druhy opouštíme v okamžiku, kdy si na kříži prozpěvují song, že život je třeba vždycky brát z té lepší stránky. A neuvěřitelné se stalo skutkem: popěvek Always Look on the Bright Side of Life takříkajíc zlidověl a oblíbili si ho zejména fotbaloví fanoušci…

Vedle Briana se v těchto dnech můžeme zásluhou Pannonie podívat ještě na další „kacířský“ film, a sice MONTY PYTHON A SVATÝ GRÁL (1975), který naruby převrací artušovskou legendu. Pomáhá si přitom ustavičnými zásahy zvenčí – ať již je to selhání animátora, jehož příšerka jen kvůli tomu přestane hrdiny ohrožovat, nebo vpád současné policie do místa dění. Ostatně i do osudů Briana zasáhne rovněž „shůry“ mimozemská kosmická loď, na jejíž palubě politováníhodný hrdina krátkodobě pobude.

Monty Python, jehož mnozí členové uspěli i samostatně (jako herec zejména John Cleese, jako režisér Terry Gilliam), patří do dávno uzavřené historie. Posledním společným filmem byl povídkový Monty Pythonův Smysl života (1983). Avšak poselství, vyslovená především v Životu Briana, jsou stále aktuální, nic neztratila ze své varovné působivosti. Proto se jim vyčítá, že z hlediska současných očekávání a požadavků nejsou dostatečně „korektní“.