Předsedkyně Trikolory Zuzana Majerová FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
FOTO: Pavel Šmejkal / FORUM 24
NÁZOR / Zdeněk Koudelka, předseda Trikolory v Brně a právní expert SPD a Trikolory, sepsal značně dlouhý traktát plný zavádějících tvrzení a nesmyslů, který zveřejnila na svých facebookových stránkách šéfka Trikolory Zuzana Majerová. Rozebrat ho bod po bodu by znamenalo sepsat celou brožuru, která by mohla mít název „Výpisky z ruského tisku na téma zlý Západ“. Ani Koudelka, ani Trikolora nepřekvapují.
„Až do útoku na Jugoslávii 1999, ale pro některé i dříve, do útoku USA a některých států NATO na srbské síly v Bosně a Hercegovině, se mohlo zdát, že po skončení studené války nastává doba relativního míru… Americký útok na Jugoslávii tento sen zabil. Jsme opět v době, kdy mocnosti válku užívají. Američané chvíli snili o tom, že válečný útok budou moci užívat jen oni, ale z toho je probral ruský útok na Ukrajinu 2022,“ dočteme se v pamfletu, který se ze všech sil snaží tvářit seriózně.
Skončit se čtením bychom mohli hned po výše citovaných větách. Jugoslávie je taková trvalka ruské a proruské propagandy. Nějak se přitom zapomíná, proč aliance NATO tehdy v Jugoslávii zasáhla.
Provedeme rychlé doškolení, protože pan Koudelka a paní Majerová se v nedávné historii buď neorientují, nebo to předstírají. NATO v Jugoslávii v 90. letech zasáhlo z několika důvodů. Tím hlavním bylo rozsáhlé porušování lidských práv a humanitární katastrofa v Kosovu. Srbské síly vedly kampaň etnických čistek proti albánskému obyvatelstvu, což vedlo k masovému vysídlování lidí. Před vojenským zásahem se pokusily mezinárodní organizace, včetně OSN a Evropské unie, o diplomatické řešení, včetně Daytonských dohod (1995), které však neřešily kosovskou otázku. Když v roce 1999 selhaly mírové rozhovory v Rambouillet, NATO se rozhodlo k akci.
Konflikt v Kosovu ohrožoval stabilitu celého regionu a NATO se obávalo, že by to mohlo vést k dalšímu šíření konfliktu. Vlády členských států NATO se rozhodly, že je nezbytné zasáhnout, aby zastavily násilí a ochránily civilní obyvatelstvo. Moskvě se to dodnes nelíbí. Tehdejší srbský režim byl milý Rusku, protože Kreml má k Srbsku tradiční náklonnost. Tam žijí hodní Slované, zatímco v Polsku, Česku, na Ukrajině a v dalších zemích žijí Slované zlí nebo pomýlení a je třeba je osvobodit a vysvětlit jim to.
Pan Koudelka blouzní v celém textu, tak vybereme aspoň část z celku.
„Politici Západu jak kdyby neznali dějiny. Rusové 1815 došli do Paříže, ale poté, co Napoleon táhl na Moskvu. Rusové 1945 došli do Berlína, ale až poté, co Hitler táhl na Moskvu. Jestliže nechceme ruská vojska ve střední Evropě, historie učí: nemít dobyvatelské choutky na východě. Západ má své hranice. Ty má právo bránit, ale také se za ně nemá roztahovat,“ vykládá „právní expert SPD a Trikolory“.
O jakém „roztahování za své hranice“ je tu řeč? Zatím je to Rusko, které se pravidelně roztahuje za své hranice. Naposledy na Ukrajině, předtím v Gruzii a podporuje pseudostát v Podněstří, které je právně součástí Moldavska. Západ nesebral ani metr ruského území. Kremelská propaganda ovšem za „expanzi“ považuje vstup některých zemí střední a východní Evropy do NATO, po čemž je jim v Moskvě houby. Nezávislé státy si mohou vstupovat, kam chtějí.
Obsese s připomínáním Napoleonova tažení je směšná. Dnes se Napoleonovi podobá Vladimir Putin, který vytáhl na Kyjev, ale pohořel. Druhou světovou válku začal SSSR společně s nacistickým Německem vpádem do Polska, Finska a anexí Litvy, Lotyšska a Estonska. Správně by před tribunálem v Norimberku měli jako obžalovaní sedět také mnozí generálové a činovníci stalinského SSSR. Historie ale není spravedlivá.
Pak následují nějaké geopolitické fantasmagorie.
„Ukrajina mohla být nárazníkovým státem mezi NATO a Ruskem, kde by obě strany respektovaly, že ani jedna se jí nemůže zmocnit. Mohla být neutrálním a vzkvétajícím státem. Místo toho Západ podporou kyjevského převratu 2014 a slovy o jejím členství v NATO přispěl k trnité cestě Ukrajiny do válečného utrpení,“ vykládá Koudelka.
To je doslova a do písmene ruská verze událostí, a to včetně řečí o „převratu“.
Budeme tedy pokračovat v základním doučování. V roce 2014 se tehdejší proruský prezident Viktor Janukovyč najednou pod vlivem ruského vůdce Vladimira Putina rozhodl, že Ukrajina nepřijme asociační dohodu s Evropskou unií. Ukrajinští občané tím byli zděšeni, protože správně tušili, že pod ruským vlivem a s Janukovyčem v čele jim hrozí podobný osud jako Bělorusku. Vypukly dlouhotrvající masové demonstrace, proti kterým nechal Janukovyč i s ruskou pomocí brutálně zasáhnout a mnoho lidí přišlo o život.
Když Janukovyč pochopil, že situace je pro něj neudržitelná, utekl do Ruska. Rusko protiprávně anektovalo ukrajinský Krym a rozjelo nevyhlášenou válku proti Ukrajině na Donbasu. Za takové situace ukrajinský parlament Janukovyče sesadil, a to i hlasy poslanců Janukovyčovy vlastní strany. Těžko si představit, že by hlavou státu zůstal někdo, kdo uprchl do země, která současně na jeho stát zaútočila. Pokud jsou v Trikoloře takové úvahy schopni, normální lidé jí schopni nejsou. Po celou dobu ukrajinská armáda zůstala v kasárnách, a pokud byla nějak aktivní policie, tak jenom tím, že mlátila demonstranty. Představa státního převratu, na kterém se nepodílí armáda ani policie, je skutečně zvláštní.
A další část z ruských pohádek v podání pana Koudelky.
„Ještě i po vpádu Ruska na Ukrajinu istanbulská jednání v roce 2022 mohla vést k ukončení války za menších územních ztrát, než Ukrajině hrozí dnes. Zničil to údajně britský premiér Boris Johnson a představa některých, že Ukrajina zvítězí, protože Rusko se kvůli západním sankcím zhroutí a rozpadne. Zelenskyj tomu uvěřil. Ale Západ již světu nevelí,“ míní tento názorově svérázný muž.
Pan Koudelka používá rafinovaně výraz „údajně“. Když si není jistý, tak ať raději mlčí. Během mírových jednání v Istanbulu v roce 2022 Rusko předložilo několik podmínek, které Ukrajina a její spojenci považovali za nepřijatelné a za ultimátum. Rusko chtělo, aby se Ukrajina stala trvale neutrální zemí s pevným závazkem nevstoupit do NATO nebo jakéhokoli jiného vojenského bloku, a také to, že na území Ukrajiny nebudou umístěny žádné vojenské základny západních států. Krym měl být uznán jako součást Ruska. Ukrajina se měla vzdát části svého území na východě (Donbas), což by znamenalo de facto uznání samozvané Doněcké lidové republiky a Luhanské lidové republiky, které byly podporovány Rusy. Po Ukrajině se chtělo, aby značně snížila počet svých ozbrojených sil, počet vojáků na 85 tisíc a tanků na 324 a aby Ukrajina neměla rakety s doletem delším než 40 kilometrů.
Těmito podmínkami Rusko v podstatě požadovalo kapitulaci Ukrajiny, což bylo Kyjevem a jeho spojenci považováno za nepřijatelné. Do toho navíc vyšel najevo masakr spáchaný ruskou armádou na civilistech v Buči, za nějž Rusko dodnes odmítá převzít odpovědnost.
Trikolora nám tedy poskytla ruské politické školení. Máme ale dobrý nápad. Pokud pan Koudelka a paní Majerová soudí, že je skvělé žít v nějakém „nárazníkovém státě“, nechť se odeberou na nejbližší nádraží, usadí se tam na nějaký nárazník a žijí na něm. Ať ale ostatním nevyčítají, že chtějí sedět uvnitř ve vagonech.
