Když jde u nás člověk na film s historickým námětem, může zpravidla očekávat spousty laskavého humoru nebo přívaly dojetí a zejména pocity uspokojení a národní hrdosti.

Film Ondřeje Trojana Toman se zcela vymyká. Není tu ani gram nacionalismu, ani gram laskavého humoru, ani trochu kýče. Místo toho je tu syrová realita poválečné historie Československa. V Česku byl natočen film, v němž úplně chybí naše národní lži. Proto je to zážitek dílem otřesný a dílem absurdní. O to má větší důležitost a zřejmě i terapeutický smysl.

Jde o první pravdivý film o kritickém období 1945 – 48, který byl u nás natočen. Tyto roky jsme si navykli chápat jako celkem demokratické období a až v roce 1948 se nám pak přihodilo něco špatného. To je běžný úzus při výkladu historie. Přitom zcela falešný.

Trojanův Toman je průlomový tím, že je v němž jaro roku 1945 představeno jako plynulý přechod od jednoho brutálního zla k dalšímu neméně brutálnímu zlu. Tak to přesně bylo. Zatímco dobové záběry ukazují nadšené průvody a euforické proslovy, tak v pozadí a za kulisami nastupující smečky nových zločinců zardousily veškeré projevy civilizovanosti, práva a svobody.

Tou hlavní a nadřízenou zločineckou smečkou byla všudypřítomná Stalinova politická policie NKVD a cyničtí sovětští vládci, kteří vystřídali nacisty. Ta určila ráz situace. Ve filmu vystupuje sice spíše zřídka, ale zároveň nikoho nenechá na pochybách, že má v Československu rozhodující slovo.

V podřízeném a otrockém postavení vůči těmto sovětským pánům pak ve filmu vystupuje zuřivá, cynická, věčně ožralá, částečně primitivní, částečně fanatická, ale především zcela amorální a zločinecká smečka českých komunistů, kteří krok za krokem likvidují veškeré kontury přirozeného a normálního prostředí národního života a poslední zbytky prvorepublikového životního stylu.

Zdeněk/Zoltán Toman, je protřelý komunista židovského původu a ve své podstatě rovněž zločinec, který se vyšvihne díky stranickým kontaktům do pozice šéfa tajné služby. To nevylučuje, že by mohl mít občas i kus soucitu s trpícími příslušníky těžce zkoušené středoevropské židovské komunity. Když ale zajistí přechod a tedy i záchranu tisíců židovských uprchlíků, kteří utíkají z Polska před poválečnými pogromy přes Československo, tak to ale nedělá ze soucitu, ale spíše proto, aby na uprchlících vydělal tučné zisky a z nich část odevzdal do věčně hladové pokladny KSČ. Obchoduje tedy s lidmi stejně, jako obchodoval se šperky, zlatem či drahokamy. Živil stranu stejně, jako dodával luxusní zboží komunistickým i dalším státním funkcionářům. Přitom rozhodně nezapomněl na sebe. Jeho pád ale není ničím spravedlivý stejně, jako nebyl ničím spravedlivý jeho vzestup. Zlikviduje ho parta zločinců, kterým on pomáhal ovládnout stát.

Výpověď Trojanova filmu tkví ve více rovinách. Rovinu psychologickou, v níž se ten samý člověk v jedné chvíli chová celkem lidsky, zatímco v jiné se z něj stane nelidský a amorální zločinec, přenechme k hodnocení povolanějším. Pro naši aktuální společenskou situaci je podstatným příspěvkem filmu Toman naprostá absence obvyklého přelakování národní historie do růžových barev, k čemuž bohužel náš styl oslav výročí 100 let od vzniku Československé republiky přímo vybízí. V současném gejzíru patosu je tudíž velice zdravé podívat se do očí syrové pravdě. Československo po „osvobození“ od nacistické tyranie zachvátilo nové a opět koncentrované zlo, které tu provozovaly zrůdy stalinského režimu, vesměs Češi. Toman se s těmito zrůdami zapletl a stal se zrůdou také.

On totiž každý, kdo se zaplete s něčím zcela zrůdným, nabírá postupně podobu zrůdy. A že je nakonec sám obětí zrůdnosti, to patří k revoluční logice. Nesmírně smutné je spíše to, že na individuální nemorálnost spolupachatele všeobecné zrůdnosti doplácí nevinní a bezbranní lidé v Tomanově vlastní rodině. Zatímco Toman nakonec obdržel čestný doktorát za pomoc uprchlíkům, jeho žena bolest, kterou ji přinesl, nepřežila, a jejich dítě bylo zavlečeno do jiné rodiny.

Bezbranní lidé doplatili na zrůdnost nastupující moci více než její komplic. Stejně jako celá země a celý národ. Ten nevinný ovšem také není, jak ukázaly volby v roce 1946 a značné nadšení Čechů pro komunismus. Ale vedle své spoluviny byl tento národ zároveň i obětí znásilnění. Souběh rolí pachatelů a obětí je pro naši národní historii zcela charakteristický. Symbolická je v tomto ohledu postava generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského.

Po zhlédnutí Tomana vyvstane na mysli otázka, zda máme vlastně co slavit. Více než Československo by si oslavu zasloužila Česká republika, která byla po většinu své existence návratem do civilizace. Těch sto let má ale až příliš temné a dlouhé stíny.