Třetí světová válka, kterou málem způsobil Donald Trump, byla opravdovým „Blitzkriegem“. Trvala něco málo přes jeden den. Studentské protesty ještě v době nařízeného státního smutku, chvilkové zatčení britského velvyslance a především veřejné pokání čelných ajatolláhů a velitele Revolučních gard mohou znamenat jen to, že se v Islámské republice věci daly do pohybu. Úvahy mohou být jen hypotetické, v kondicionálu. Důsledky precizního zásahu mohou být dalekosáhlé. Ale nemusí. Ale mohou.
Donald Trump je v každém ohledu klikař. Může se stát, že nezamýšlené dopady bodové likvidace mezinárodního teroristy Solejmáního způsobí obrat ve světové politice. Dějiny se hemží příklady, kdy propíchnutí hnisavého vředu spustilo v živém organizmu procesy zasahující veškeré jeho součásti. Odstranění talentovaného zabijáka Solejmáního vytvořilo nepřehlednou situaci, kdy v časové tísni nezřídka dochází k chybám s dalekosáhlým dopadem. Právě takovou vynucenou chybou bylo sestřelení ukrajinského letadla. Írán byl již dlouho takovým hnisavým vředem Blízkého východu. Nadměrné ambice režimu narážely na mantinely hospodářských a vojenských možností země. Nespokojenost obyvatelstva v posledních letech nejednou vyhřezla na povrch v podobě masových protestů potlačovaných brutální silou. Ekonomické strázně jsou důsledkem podivného uspořádání perské teokracie, kde duchovní vůdcovství a světská správa země nejsou totožné, často jsou v silovém protikladu. Reálné dvojvládí nemůže trvat donekonečna, poněvadž je málo výkonné, rychlému vývoji nesvědčí. Pnutí vždy čeká na příležitost, aby kulminovalo. Nelze vyloučit, že kulminace se dostavila právě teď. Přiznání chyby po dvou dnech zapírání bylo nejspíš výsledkem složitého vnitřního boje. Není pochyb o tom, že v Íránu probíhá zápas buldočků pod kobercem.
Jen pro plytké mozky byly miliony plaček na pohřbu generála Solejmáního důkazem nebývalého stmelení íránského národa tváří v tvář americké agresi. Duch nebožtíka nikdy nemůže stmelit společnost tak, jak ji umějí rozeštvat zcela reálné problémy všedního dne.
Strana, která prohrála souboj o přiznání chyby, nejspíš ponese odpovědnost za národní ponížení. Hlavní represivní síla – Revoluční gardy – je značně oslabená. Její velení ztratilo tvář a ta se v Orientu obvykle ztrácí i s hlavou. Opozice se asi pokusí opanovat situaci. Stačí popustit uzdu a lidový živel pochopí signál jako výzvu k revanši. Změna teheránského režimu, byť momentálně čistě spekulativní, je přece jen věrohodnější než představa, že vše zůstane při starém a vřed bude vesele hnisat dál. Případná změna nebo dokonce nepatrné zjemnění režimu by samo o sobě znamenalo vytvoření zásadně jiné situace plné úžasných příležitostí. Při troše fantazie si lze představit dokonce zaléčení protiizraelského mindráku a obnovení tradičně dobrých íránsko-amerických vazeb. Každý amatérský expert si snadno domyslí, jaké zemětřesení by to způsobilo ve světové a americké politice, zvlášť v roce prezidentských voleb. Byla by to přidaná hodnota k Trumpovu odvážnému kroku, leč tak už to v dějinách chodí – kdo nehraje, nevyhrává.
V tuto chvíli je to jen smělá fabulace, ale její logika je dostatečně silná. V nejhorším případě vše zůstane při starém a nikdo nic netratí. Blízký východ každopádně již nebude šachovnicí temného teroristického génia. Silové složky íránské teokracie a jimi opečovávané šíitské odnože tak jako tak vycházejí z lapálie značně oslabené a hlavně dezorientované. Kdo a jak jim nyní bude velet a jak bude zacílena celá hybridní válka, v níž místní šíitské domobrany hrály roli peonů? Trumpovo zprvu neprůhledné rozhodnutí vpustit na sever Sýrie tureckou vojenskou sílu zpětně dostává smysl – rozpojilo, jak je nyní vidno, souvislé pásmo ovládané z Teheránu. „Zelený půlměsíc“, v tomto případě čistě šíitský, byl vytvořen Solejmáním jako týl pro případ ofenzivní války proti Izraeli. Jednotlivé články tohoto pásma nyní budou stát před zcela jiným dilematem – jak přežít v souboji s hordou místních protivníků.
Ale prrr!, jak se říká. Je tu ještě možnost kanalizovat vysokou hodnotu událostí jinam, a tím prohodit znaménka z plusu na minus. Nejlépe přetavit úspěch ve zločin: kupříkladu na celý vývoj nahlížet jako na výsledek hrubého porušení mezinárodního práva. Pak místo radosti z toho, že regionálně nebezpečná teokratická diktatura dostala přes prsty, budeme pociťovat spíš zármutek z toho, že zločinec, možná i válečný, ještě nebyl potrestán, stále chodí po svobodě, a je tudíž schopen dopustit se dalších zločinů. Cítíte, jak se nám hezky posouvá pořadí důležitosti a s ním i celá politická agenda?
Že tento, jak se dnes říká, narativ je hojně nadužíván ve Spojených státech, je věc přirozená – tam jde přece o politický boj. Není radno přiznat protivníkovi dobrou trefu, i kdyby se jednalo o zájmy země. Ale prosazování této bajky v našem prostředí nemá politický rozměr, a proto musí svědčit o hodnotové poruše u těch, kdo ji šíří.
Svým arogantním počinem americký prezident prý pošlapal „mezinárodní právo“. To je to, na co je zvykem se odvolávat, když někdo jedná jinak, než je nám libo. Solejmání byl přece oficiální osobou suverénního státu, člena OSN. Jen tak odprásknout oficiála, bez řádného soudu a obhajoby, bez předložení pádných důkazů, bez předvolání svědků, jen proto, že se choval jako prachsprostý zabiják – něco takového se ve světové politice již dlouho nenosí. Solejmání byl přece místně důležitou figurkou, íránským spojencem Ruska v syrské válce. Říká se, že právě on přemluvil Putina, aby Rusko zasáhlo do syrské občanské války na straně Asada.
Každý ví, že odbouchnutí zloducha vůbec nestanoví jakýsi nevídaný a nebezpečný precedens. Když Barack Obama oznamoval dopadení a usmrcení Usámy bin Ládina ve třetí zemi, dmul se pýchou a nikdo mu aroganci nevyčítal. Rusko podobnou raketou zlikvidovalo Džochara Dudajeva, formálního prezidenta Čečenského imarátu (čti emirátu). Nikdo se tehdy neptal, zda Obama nebo Putin předtím zapravili žádost do OSN s prosbou o posouzení problému v Radě bezpečnosti nebo na Valném shromáždění a o posvěcení raketového úderu po řádném prošetření. Rusové v dnešní době houfně likvidují své nepřátele v Londýně, Salisbury nebo, jako nedávno, v Berlíně. Vladimír Bukovský kdysi vtipně poznamenal, že stačí vypustit dvě rakety na budovu Lubjanky a počet teroristů ve světě rázem klesne o 80 procent.
Odkazy na mezinárodní právo jsou poznamenány závistivým křiváctvím. Jízdní řád na hlavním nádraží je možná spolehlivějším návodem k jednání než mezinárodní normy používané většinou s označením „tzv.“. Je to málo závazný soubor výjimek, odpustků a slevových doložek. Existují jen jako důležitá připomínka toho, že je nad námi hvězdné nebe a morální zákon v nás. Mezinárodní právo funguje obráceně než rybářská síť. Zachycuje jen malé rybičky, velké propouští.
Každý vojenský úder je kryt normou, která umožňuje odvetu v případě ohrožení národní bezpečnosti. Mezinárodní právo zahrnuje bezpočet protimluvů, což zaručuje neřešitelnost všech možných konfliktů. Které právo je důležitější: právo na nedotknutelnost hranic, nebo právo národů na sebeurčení? No přece, kdy a jak se to komu hodí! Tvrzení, že pro tyto případy existuje referendum, nás k pravdě vůbec nepřibližuje. Žádné lidové hlasování na celém území státu o osudu jeho části nemůže mít žádnou platnost. To by potom zbytek Velké Británie vždy přehlasoval menšiny Skotů nebo Irů. Takové referendum je irelevantní. Lidové hlasování v Katalánsku je ovšem z podstaty protiústavní, tudíž se také konat nemůže. Příkladů takových protimluvů jsou přehršle. Že takové problémy jsou, a jsou stále ožehavější, svědčí o tom, že mezinárodní právo je vyřešit neumí, tudíž zaklínání se právem je často liché. Zato odkaz na něj umožňuje OSN odsoudit Izrael za porušování lidských práv, kdykoli je třeba někoho odsoudit. Skutečnost, že za loňský rok z deseti odsuzujících rezolucí se devět vztahovalo k Izraeli a jen jedna k celému zbytku světa (tentokrát to schytalo Mali), nikomu nepřipadne poněkud divná. Právo je holt právo! Proto v polemikách honění Izraelci vysvětlují své nepřehlédnutelné úspěchy tím, že cizích rad nedbají a na cizí odsudky kvůli porušování mezinárodních norem, jakož i na výhrůžky soudním postihem, slušně řečeno, kašlou.
O to komičtěji zní starost Trumpových kritiků o bezpečnost Izraele, kterou údajně ohrozil svým svévolným zásahem. Až na arabské strany a starokomunistické pohrobky nebyla v Izraeli žádná politická síla, která by Trumpův čin nekvitovala s povděkem. Neznají snad Izraelci svůj region nebo potřebují někoho, kdo by jim vysvětlil, co jsou to jejich zájmy?
A la guèrre comme a la gèrre. Válka s terorem je také válka. Zdálo se, že za tisíciletí válčení lidstvo pochopilo, že uhájit ducha Desatera lze jen občasným porušováním jeho litery. Poučen Talmudem apoštol Petr tolikrát opakoval rčení „Není člověk kvůli sobotě, ale sobota kvůli člověku“, až se z toho stala banalita. Ve světě hybridních válek, kde dávno nic není důkazem ničeho, blazeovaně chtít důkaz toho, že organizátor tolika krveprolití generál Solejmání byl skutečně teroristou a skutečně něco protiamerického plánoval, nemůže být jen projevem justičního purizmu nebo mdlého rozumu. A taky že není. Nadúkolem takové kritiky je znemožnit Donalda Trumpa jako demokratického politika. Vyloučit ho z pomyslné množiny „správných“ hochů, z elitního klubu premiantů, kteří smějí vyučovat osnovy světospásy pro začátečníky. Brát ho propříště jako reprezentanta říše diktatur a krutovlád, jako vysloveného odpůrce liberální demokracie. Prostě ho odečíst ze skupinky posledních obránců lepší budoucnosti.
Kritika jeho razance dostává trapný a žalostný nádech, když je vydávána za projev ušlechtilého konzervatizmu. Konzervatizmus je všechno jiné, jen ne lpění na scholastických liberálních poučkách. Konzervativní myslitel intuitivně odděluje hlavní, životně důležité od zanedbatelného, podružného. Jen tak velký státník bez klapek na očích, jakým byl Winston Churchill, si mohl dovolit zvěčnělý výrok: „Kdyby Hitler obsadil peklo, šel bych proti němu třeba i s ďáblem!“ Podle toho i jednal a nikdy si nedělal iluze ohledně dočasných nedemokratických spojenců.
Není vyloučeno, že svým nadstandardním výkonem spustil americký prezident proces demokratizace Blízkého východu, o němž se ještě před týdnem nikomu nezdálo. Místo pochopení zajímavých souvislostí, neřkuli již ocenění, sklidil příval osočování a kleteb od klaky škarohlídů, od Putina až po Zemana. Kdo to dělá, vystavuje si osvědčení o intelektuální chudobnosti. Jak vypadají na pozadí protirežimních, nikoli protiamerických hesel teheránských demonstrantů naduté prognózy o stmelení íránského lidu kolem islamistického vedení státu? Prozrazují možná to, čím kritici skutečně jsou: krátkozrakými poplety.
Zajisté, Trump je všechno jen ne snadný případ pro analytika. Je to výjimka z demokratické triviality. Všechno špatné, co jste schopni o něm říct, bude nějakým způsobem přiléhavé. Ale nebude jeho vyčerpávajícím popisem. Demokracie, zvlášť ta unavená, sešlá věkem, dezorientovaná, která nudí sama sebe i ostatní, občas potřebuje jako sůl takové energetické bomby, bouřliváky a bořitele stereotypů. Je zajímavý právě tím, co negativní popis přesahuje. Nechce a nemůže se líbit všem. Je to furiant, ale náš. V ničem zatím nepřekročil červené čáry demokracie. Nezatkl žádného odpůrce. Nezaklekl na žádnou redakci. Nepřipravil o státní dotace žádnou univerzitu. Nerozehnal obušky žádnou demonstraci, a že jich bylo. Protiautoritářská, svobodomyslná hnutí ve světě podporuje všude, od Íránu po Hongkong. Nejsem si jistý, že jeho odpůrci se zachovají stejně, až se jednou dostanou k moci. Mám vážné pochyby o tom, zda jsou vůbec schopni vnímat politickou velkorysost a soutěživost.
Kudy chodíme, slýcháváme lkaní a nářky, jak povážlivě se nám smrskává prostor liberální demokracie. Včerejší proroci jejího globálního vzmachu dnes se stejně učeným výrazem tváře popisují ofenzívu protidemokratických sil. Ostrůvek liberalizmu je ze všech stran tísněn hordami diktátorských a autoritářských, v lepším případě populistických režimů. Kde jsou zdroje tohoto podivného obratu? Co způsobilo náhlý ústup liberální politiky z výsluní? Není v tom kousek vlastní viny, a pokud ano, pak v čem konkrétně? To se z těch poučených přednášek nedozvíte. Jasné je jen tolik, za vším hledej pikle a protivenství nepřátelských sil. Asi jsme nebyli dostatečně bdělí a ostražití, dostatečně zásadoví. Kdo vlastně zůstal v malém hloučku statečných, na něž je spolehnutí? Demokratičtí socialisté Ameriky, kremelští snílkové z Kongresu, omšelí rebelové bez příčiny z předminulého století? Nepoučitelní bruselští trosečníci? Emmanuel Macron – nový vánek ze starých zadnic? Merkelová, která jezdí do Moskvy ladit noty, pravá dědička realpolitiky? Je vskutku nejvyšší čas vyloučit Donalda Trumpa z řad ctihodných liberálních demokratů, případně ho soudit za válečné zločiny. Jako bychom měli spojenců na rozdávání. Příště, až budou opět předvádět Jeremiášův pláč na poušti, ať už se tklivě neptají proč? Proto!
