V březnu a v dubnu proběhly americkými médii dvě zprávy. Ta první se věnovala prezidentovu návrhu rozpočtu pro fiskální rok 2020 (tedy od 1. října 2019 do 30. září 2020), z nějž má jít téměř 21 % na vojenské výdaje. To je o šest procentních bodů víc, než tomu bylo v rozpočtu na fiskální rok 2017, což byl poslední, který ještě sestavoval Barack Obama. Druhou zprávou pak bylo prezidentovo úsilí vyjednat dohodu o omezení zbrojení s hlavními rivaly, Ruskem a Čínou. Tu Trump trochu paradoxně obhajoval tím, že výdaje za zbrojení, kterými se přitom doma rád chlubí, začínají být neúnosné. Jaký cíl tato zdánlivě schizofrenní politika sleduje a jakou má naději na úspěch?

Současný prezident sám sebe vnímá jako toho nejlepšího vyjednávače na světě. Tvrdí, že se dokáže dohodnout s každým a vždy ke svému prospěchu. Zároveň je právě oblast smluv omezujících atomové zbraně předmětem jeho zájmu dlouhodobě. Podle Bernarda Lowna, nositele Nobelovy ceny míru za úsilí o omezení jaderných zbraní, Trump usiloval o pozici na velvyslanectví v Moskvě už v 80. letech, kdy si představoval, že by jménem Reaganovy administrativy vyjednal smlouvu o jaderných zbraních se Sovětským svazem. Ambice mu v tomto ohledu tedy rozhodně nescházejí a nikdy nescházely. Ovšem úsilí a výsledky nejsou to samé.

Současný svět se co se týče nejničivějšího vojenského nástroje, který člověk kdy vymyslel, vrací do sice poměrně stabilních, ale strachem, paranoií a nedůvěřivostí naplněných let rané studené války. První smlouva omezující alespoň atmosférické zkoušky atomových zbraní byla mezi USA a SSSR podepsána až v roce 1963. Významnější dohody týkajících se už samotných hlavic a raket pak přišly až v 70., 80. a 90. letech. Smlouva o omezení počtu strategických zbraní (START I) byla podepsána až těsně před rozpadem Sovětského svazu. Byť jaderné arzenály obou supervelmocí redukovala asi na polovinu, tak každému ze signatářů umožňovala ponechat si šest tisíc jaderných hlavic a šestnáct set nosičů.

To je pořád víc než dost na fyzické zničení rozsáhlých území a zamoření v podstatě celé planety. Hlavní ale byla jakási elementární důvěry mezi signatáři. Američané například několik stovek dle smlouvy zlikvidovaných — fyzicky na kusy rozsekaných — jaderných bombardérů B-52 nechali nějakou dobu ležet na místě, aby si je mohly sovětské satelity vyfotit a plnění tak ověřit. Ověřovací mechanismus ve smlouvě obsažený byl velice robustní a obsahoval i možnost přímých inspekcí. Právě tato otevřenost byla hlavním pozitivním výsledkem smlouvy.

Tzv. Nový START podepsaný v roce 2010 v Praze pak počty hlavic i nosičů dále snižoval, ale pořád jich bylo dost na to, aby zajistili naprosté zničení každé ze supervelmocí, pokud by došlo k jaderné válce. Už od poloviny padesátých let, kdy byl počet jaderných zbraní obdobný američtí vojenští plánovači v případě nasazení všech dostupných hlavic počítali s tím, že by obě země jakožto organizované státní útvary prakticky přestaly existovat. Přesto je ale dobré si uvědomit, jak dalekou cestu svět ušel od doby, kdy měly USA SSSR dohromady zhruba 60 tisíc jaderných hlavic.

Smlouva Nový START vyprší v roce 2021, pokud nebude dojednáno její prodloužení o pět let a nebo ji nenahradí smlouva nová. Vzhledem k ohromné finanční náročnosti zřejmě není třeba se bát, že by se arzenály obou supervelmocí vrátily na svou studenoválečnou úroveň. Nicméně rozpad důvěry mezi nimi je nesporně špatnou zprávou pro mezinárodní situaci.

Trump v této situaci vyhlašuje, že místo pouhého prodloužení platnosti stávající dohody, chce daleko důkladnější smlouvu zahrnující i jiné než strategické zbraně a chce, aby signatářem byla i Čína. Jinými slovy chce postihnout i tzv. taktické atomové zbraně, což jsou v podstatě méně výkonné hlavice určené pro použití přímo na bojišti, či v jeho blízkém zázemí. Zároveň chce do hry vtáhnout zemi, která až doposud jakékoliv podobné dohody odmítala. To ovšem není tak úplně jeho nápad, ale spíše reakce na ruská vyjádření ohledně vypovězení dohody INF (dohoda o zákazu raket krátkého a středního doletu). Rusové tvrdí, že tato smlouva nemá bez Číny smysl.

Jenže Čína má zřejmě nejmenší počet jaderných hlavic z pěti nejvýznamnějších jaderných mocností (USA, Rusko, VB, Francie a Čína). Navíc může vzhledem ke strategickému soupeření s další jadernou mocností logicky chtít, aby se tato ke smlouvě připojila také. Indie v takovém případě bude oprávněně žádat, aby se signatářem stal i Pákistán. Takový gordický uzel půjde těžko rozetnout během dvou let, které do vypršení stávající dohody zbývají. Trumpova administrativa je navíc za polovinou svého prvního mandátu a za rok a půl ji čekají volby.

Pokud by se prezidentovi skutečně cokoliv z výše uvedeného povedlo, a to klidně i formou řady bilaterálních smluv a nikoliv jedné vícestranné dohody, pak by to byl naprosto nesporně počin hodný Nobelovy ceny. Po té Trump zjevně touží. Zároveň ale hrozí, že pro snahu chytit tohoto vrabce na střeše, uteče současné administrativě z hrsti holub v pohodě daleko snazšího — byť zdaleka ne zaručeného — prodloužení platnosti smlouvy Nový START. Někteří se dokonce obávají, že to je i trochu záměr. Možná ale Trump, inspirován Reaganem, za jehož vlády chtěl se Sověty jednat, věří, že mohutným zbrojením dotlačí protivníky k jednacímu stolu. Pro svět by byla nesporně lepší tato varianta, ale dosažení kýženého výsledku bude krajně obtížné i při upřímně míněné snaze. ČínaSV2T