Donald Trump zareagoval na chemický útok v Sýrii nečekaně rezolutně, když nechal vybombardovat leteckou základnu režimu Bašára Asada. Ještě před pár dny přitom bezprecedentně konstatoval, že Asad je syrským prezidentem a Spojené státy se s tím musí smířit. Dnešní útok je však varování a demonstrace síly, nikoli zahájení války.

Nasvědčuje tomu fakt, že Američané Rusko o útoku předem varovali, čímž de facto varovali také Sýrii. Armáda navíc stihla evakuovat většinu letadel i vojáků, ačkoli podle státních médií zemřelo několik civilistů poblíž základny. Svým provedením také útok nebyl vedený jako snaha paralyzovat syrské letectvo, ale vyslat jasný signál, že chemické útoky jsou nepřijatelné. Svůj účel splnil.

Americký útok vyrazil dech čínskému prezidentovi Si Ťin-Pchingovi, který byl tou dobou na „přátelské“ návštěvě v Bílém domě, a namíchl Moskvu, která je v Sýrii vojensky přítomná. Ruský prezident Vladimir Putin označil útok za „agresi proti svrchovanému státu a za porušení mezinárodního práva pod smyšlenou záminkou“, což poškodí rusko-americké vztahy. Pozastavil dohodu o letech nad Sýrií, jež má zabránit, aby se tam srážely ruské a americké stíhačky.

Rusku vadí zejména to, že zatím nejsou jednoznačné důkazy o tom, že za chemickým útokem v provincii Idlib stojí Asadův režim. Nenechme se však zmýlit, reakce Moskvy by byla podobná, i kdyby důkazy existovaly. Je to její mocenská pozice. Asad i Rusko si navíc dobře uvědomují, že Američané mohou zničit či výrazně porušit všechny syrské letecké základny, když budou chtít. A to bez jakéhokoli varování.

Ještě nedávno to přitom vypadalo, že Trump ze syrského bojiště ustupuje a přenechá dominantní roli Rusku. Dnešní útok tuto domněnku oslabuje. V krátkodobém horizontu to také poškodí americko-ruské vztahy v regionu. Moskva téměř jistě plánuje odvetu, byť ne vojenskou – na to není americký krok dostatečně agresivní – a střízlivě uvažující Rusové to vědí. Riskovat válku mezi USA a Ruskem kvůli bombardování částečně evakuované základny poblíž Homsu by bylo naprosto zbytečné. Podle mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova Američané odvádějí pozornost od útoku v iráckém Mosulu, kde podle něj v důsledku americké operace zahynuly desítky civilistů. Takových výroků jistě přibude.

Povstalci se sarinem? Těžko

Trump oficiálně vyhlásil odvetu za „barbarský útok“ plynem na civilisty ve městě Chán Šajchún v provincii Idlib. Ve hře je chlor či sarin, možná oboje či jiná kombinace bojových plynů. Pravděpodobnost, že plyn shodily v Idlibu letouny syrské armády, podpořilo ve čtvrtek i Turecko s odvoláním na pitvu tří obětí masakru, kterou udělali tamní lékaři. Na pitvu dohlíželi zástupci Světové zdravotnické organizace a Organizace pro zákaz chemických zbraní.

Syrská verze podporovaná ruským ministerstvem obrany, že za únik plynu může výbuch ve skladišti rebelů, pokulhává. Jediným nestátním aktérem, který si v moderní historii byl sám schopen vyrobit nervový plyn, je japonský kult Óm šinrikjó. Ten v roce 1995 vypustil do tokijského metra sarin, čímž usmrtil dvanáct lidí a stovky dalších zranil.

Vyrobení bojového plynu trvalo japonské sektě dva roky a bylo velmi nákladné. Sarin si navíc nelze jen tak vyrobit v garáži, je to extrémně drahý, zdlouhavý a nebezpečný proces. Teorie o tom, že bombardování režimních letounů v oblasti poměrně nestrategického města v provincii Idlib (účast ruských letadel je už potvrzená) zasáhlo bývalý sklad chemických zbraní Asadova režimu, je také děravá, neboť tato lokalita nebyla na oficiálním seznamu 41 chemických laboratoří syrské vlády, jež měly být zničeny po masakru z roku 2013, kdy syrský chemický útok zabil podle některých odhadů až tisíc lidí a tisíce dalších zmrzačil.

Američané už tehdy zvažovali bojovou akci proti Asadovi, ale Rusko se stalo garantem mezinárodního chemického odzbrojení syrského režimu. Tehdejší americký prezident Barack Obama se stal terčem kritiky části mezinárodní komunity za nečinnost, podle některých analytiků se tak chtěl Donald Trump dnešním krokem vymezit vůči Obamovi a dát najevo, že je lídrem, který umí zasáhnout.

Trumpovo čínské tango

Zajímavé je načasování útoku. Trump ve své floridské rezidenci Mar-a-Lago poprvé hostil čínského prezidenta Si Ťin-pchinga, jehož návštěva byla sledovaná kvůli nedávným výrokům o možném americkém útoku na Severní Koreu, kde Washington očekává od Pekingu větší iniciativu v boji proti severokorejskému jadernému programu.

Všechno šlo hladce, Trump lichotil „neuvěřitelně talentované“ manželce čínského státníka a hovořil o vznikajícím přátelství. Poté, zničehonic, oznámil útok na syrskou základnu, což rozhodně Si Ťin-Pchingovi neudělalo radost. „Svým způsobem to oslabuje obraz Siho jakožto silného státníka na světové scéně a naruší to mediální pokrytí summitu. Ještě důležitější ale podle mě je, že to vypovídá o americké síle a roli lídra. Je těžké si představit jinou zemi na světě podnikající takový jednostranný úder, dozajista to není Čína,“ řekl Guardianu Paul Haenle, americký diplomat a bývalý poradce pro čínskou politiku prezidentů George Bushe mladšího a Baracka Obamy.

Někteří komentátoři se pozastavili, zda není Trumpův útok v Sýrii kouřovou clonou pro jeho domácí problémy. Tato možnost je také ve hře, Trumpa trápí dost: nedávné fiasko se zrušením Obamovy zdravotnické reformy, ruské vazby jeho bývalého vrchního bezpečnostního poradce či neschopnost prosadit některé klíčové priority vlády kvůli odboji establishmentu a stranických rebelů…