Vysoce postavení politici jsou schopni vznášet fantastická a ničím nepodložená obvinění. Činí tak veřejně a budí dojem, že to myslí vážně.

Jaroslaw Kaczyński nechce podpořit kandidaturu Donalda Tuska na předsedu Evropské rady a viní Tuska mimo jiné z podílu na smrti svého bratra a prezidenta Lecha Kaczyńského, který zahynul roku 2010 při leteckém neštěstí státní delegace v Rusku. Hned po katastrofě obvinil vládu Donalda Tuska. Podle něj je zločinecká, protože nekoupila nová letadla a dále používala letouny Tupolev Tu-154. Obvinění dost chabé, bylo by zajímavé zjistit, kolikrát Tusk a členové jeho někdejší vlády sami takovým letadlem letěli.

Z katastrofy už byli obviňováni i Rusové, ačkoliv v tomto případě, bez ohledu na všechno, co o kremelském režimu víme, jsou v tom celkem nevinně. Kaczyński si prostě neumí představit, že by jeho bratr a tak významný státník zahynul při nehodě, kterou zavinila neopatrnost pilota za velmi špatného počasí. Navíc je pravděpodobné, že kapitán letadla byl pod tlakem nucen přistát za každou cenu a ten tlak by přicházel především ze strany samotného prezidenta. Pokud ne výslovně v daný okamžik, tak kvůli atmosféře, která kolem prezidenta vládla.

Republikánský prezident Donald Trump zase zveřejnil sérii svých pověstných tweetů, ve kterých demokrata Baracka Obamu obviňuje, že v době vrcholící kampaně před prezidentskými volbami nařídil odposlouchávat jeho kancelář.

„Hrozné! Právě jsem zjistil, že Obama odposlouchával mé telefony v Trump Tower krátce před (mým) vítězstvím,“ napsal v prvním tweetu.

A dál: „Vsadím se, že dobrý právník by měl skvělý případ z toho, že prezident Obama odposlouchával v říjnu mé telefony, krátce před volbami!“

A v dalším třeba: „Nové dno!“

Prezidentský tón, jaký zvolil ve svém posledním projevu, mu nevydržel dlouho.

Nechme stranou, že podobné obvinění by mělo být proneseno na významné tiskové konferenci a hned by mělo být doloženo nějakými důkazy, nebo aspoň pokusy o důkaz. Morová nákaza twitterování, toto vykřikování několika málo znaků do větru, už přesáhla únosnou míru.

Máme tu lehčí případy paranoie u dalších politiků, které se týkají především médií, protože ta jsou podle nich hlavní zlo. Takto reaguje s oblibou třeba Andrej Babiš. Miloš Zeman k tomu ještě s oblibou přidává dalšího fantoma, tím je pověstná pražská kavárna. Stanislav Gross byl zase přesvědčen o tom, že byl otráven. Ne že by k tomu řada lidí neměla dobré důvody, ale neprokázalo se to. Průkazný není ani nález polonia v Grossových vlasech, protože jeho přítomnost nepřevyšovala obvyklé množství a průběh jeho nemoci nevybočuje z toho, co o jejích běžných příznacích víme. Jiří Paroubek žije s pocitem pronásledování a spiknutí odjakživa.

Říká se tomu paranoia. Ta má samozřejmě různé podoby. Jak uvádí například psychologický slovník autorů Hartl – Hartlová, je to je to blud či soustava bludů. „Podle bludů se dají rozlišit na perzekuční (stihomam, slavomam) – podstatou je utkvělá představa o pronásledování či bránění ve slávě; kverulantskou – nemocný si stále stěžuje, soudí se, obviňuje druhé“. Pak jsou tu další, které snad tolik nepřipadají v úvahu: erotická paranoia, kdy má člověk pocit, že ho osoby druhého pohlaví milují, a žárlivecká a tak dále. K projevům paranoie patří strach, nenávist, útočnost, vztahovačnost, chorobná nedůvěra v okolí, obavy ze spiknutí, fanatismus.

Je otázka, nakolik je bezpečné, když člověk postižený takovou poruchou stojí v čele státu. Je to samozřejmě vážnější, když vede světovou velmoc jako USA, určuje politiku regionálně významného státu, jako je Polsko, nebo malou zemi, jako je Česká republika, kde to škodí spíše jen místním nešťastným občanům. V každém případě jsou to lidé, kteří mají pokřivený vztah k realitě a bez vztahu k realitě nelze ničeho pozitivního dosáhnout.

Populární je výrok Woodyho Allana, že to, že jste paranoik, ještě neznamená, že po vás nejdou. To je pravda. Pokud ale jdou, je třeba to dokázat a nevykřikovat zmateně jako v delfské věštírně. Zvlášť když zastáváte veřejný úřad.

Jako jedna z cest, jak se z tohoto stavu dostat, se doporučuje obnova sociálních vztahů s okolím. To je v případě politika, který už pozurážel značnou část lidí, dost problém. Paranoia politika je totiž jeho problém a nikdo, zvlášť když se cítí obviňován a uražen, nemá žádný důvod mu s tím pomáhat. Spíše protivníci radostně sledují, do jakých hlubin pomatenosti se jedinec propadá, protože se tím stále více odkopává a kompromituje. Paranoik škodí, ale pro jeho soupeře je slastné se dívat, jak se do všeho stále více zamotává. Je to bludný kruh.

Z hlediska společnosti je jediným řešením a úlevou, když takový člověk odejde. Pokud jde o dotyčného, musel by si nejdříve svůj problém přiznat. Protože je to u něj ale součást – často úspěšného – politického boje, nemá k tomu sám mnoho motivací.

V každém případě je paranoik ve vysoké politice pohromou a všichni se mají den co den na co těšit.