Žijeme v anekdotické době, kdy každý vůl umí položit stokrát více otázek, než na kolik může odpovědět sebevětší mudrc. Každý z nás si připadá chytrý jako Sokrates, protože také ví jen to, že nic neví. Někteří ovšem nevědí o mnoho víc než ostatní. Široká koalice vzdělanců kolem Hillary Clintonové prohrála volby právě proto, že o společnosti, ve které žije, nevěděla víc než ostatní. Věci se hold často jeví jinak, než jakými ve skutečnosti jsou.
Nostalgikové držící smutek za gulášový komunismus u nás jásají, že se k moci tu a tam dostávají politici s pověstí Putinových věrných pohůnků. Slintají blahem nad tím, jak šikovně pán v Kremlu rozestavuje na šachovnici své peóny. Mohutným obchvatem na křídlech užuž sevře zbytek Evropy do kleští a vztáhne na něj „ruský svět“ se všemi jeho středověkými radovánkami. V první etapě umožní Donaldu Trumpovi zajistit americkou kontrolu nad tou částí zeměkoule, o kterou Rusové zatím zájem nemají, aby ve druhém kroku také ji zachránili před nepořádkem a mravním úpadkem. To je přece smysl Putinovy nabídky zvolenému americkému prezidentovi o rozdělení sfér vlivu nebo snad ne? Kvůli čemu jinému by byl Putinův maňásek rukama hloupých venkovských vidláků dosazen do Bílého domu? Je to pohled ven z virtuální bubliny, přesvědčivý jen pro nejisté dušičky.
Příčinou probíhající konzervativní revoluce, nebo chcete-li vzpoury davů, je nebetyčná slabost a nekoncepčnost evropských politiků a záludného obamismu v Americe – až po sem je to pravda. Lež začíná u představy, že objednavatelem a beneficiářem celého procesu je ruský prezident. Sladce snít je sice fajn, leč bdít je pro pochopení lépe.
Jako neklamné známky putinizace zeměkoule, vedle vítězství nevyzpytatelného Trumpa, jsou zpravidla uváděny politické zvraty v Bulharsku a Moldávii. O Trumpovi zatím pomlčím, utrousím na vysvětlenou jen poznámku, že z příchodu k moci pravičáka Reagana Brežněvovi pohrobci žádnou radost neměli. Jak se ukázalo, právem. Ale ani od vítězství prezidentů Radeva v Bulharsku a Dodona v Moldávii nemůže Putin očekávat zajímavé dividendy. Jejich „proruskost“ je nanejvýš pofiderní. Generál letectva Rumen Radev je profesionální voják celoživotně vyškolený na amerických vojenských akademiích. „Pruruským“ může být nazýván jen v tom smyslu, že byl kandidátem stranického bloku opozičního vůči vládnímu hnutí Občané za evropský rozvoj Bulharska. Nejnovější bulharskou speciálitou je v každých dalších volbách přivádět k moci opozici, ať je, jaká je. Ve výsledku si politické garnitury jenom vyměňují místa. Směr vývoje zůstává stejný.
Nový moldavský prezident Igor Dodon v politice této balkánské země až takovým nováčkem není. Byl ministrem ekonomiky v kabinetu komunisty Vladimíra Voronina, který měl rovněž zkraje pověst kremelské loutky, leč právě za jeho vlády propukly mezi Moskvou a Kišiněvem obchodní války, byla připravena Asociační dohoda s EU, zato ve vztazích se separatistickým Podněstřím k žádnému usmiřovacímu posunu nedošlo.
Není od věci připomenout si, jak končívaly v minulosti ruské snahy dosazovat své marionetky v postsovětských republikách. V roce 2010 se na druhý pokus k moci na Ukrajině dostal Viktor Janukovyč. Volební kampaň tehdy řídila skupina nejlépe placených kremelských politických technologů pod vedením Vladislava Surkova, autora konceptu hybridní války. Putin demonstrativně navštěvoval Kyjev nebo podpořil svého kandidáta manifestačním mužným objetím na Olympijských hrách v Soči. Přesto se doživotní prezidentství Janukovyčovi nezadařilo. Záhy ho museli vrtulníkem převážet do Ruska, kde tráví stáří v nedobrovolném exilu. 15 miliard dolarů, které Putin nabídl a již zčásti vyplatil Janukovyčovi za zrušení Asociační dohody s EU, navždy zůstanou nedobytnou pohledávkou. To je však zlomek reálné ceny, kterou nakonec zaplatilo Rusko za nejapný pokus řídit vývoj v cizí zemi: nelze vyčíslit ruské ztráty z nekonečné války, sankcí, protisankcí a z celkového trvalého zhoršení rusko-ukrajinských vztahů.
Když ve volbách v Gruzii před čtyřmi lety zvítězil místní oligarcha Bidzina Ivanišvili, v Kremlu také bouchaly špunty od šampaňského: konečně po válce se Saakašvilim usedl v Tbilisi „náš člověk“. Věru, ruskou pokladnu to nestalo málo. Strana Gruzínský sen údajně promoskevského oligarchy vládne již druhé období – a co se nestalo? Nestalo se vůbec nic. Gruzie uzavřela s EU Asociační dohodu, co nevidět pro ni začne platit bezvízový styk s Evropou a zrovna v těchto dnech na jejím území probíhá rozsáhlé vojenské cvičení s jednotkami NATO. Přitom Ruskem zabrané území Abcházie a Jižní Osetie nadále pokládá mezinárodní společenství za protizákonně okupovanou součást Gruzie. Stejně tak jako v případě Krymu ruskou anexi neuznal žádný z postsovětských států včetně nejbližších spojenců Kremlu.
Ano, rysy evropských politiků nápadně tvrdnou, stejně jako nálady národů. Již nyní je jasné, že země Unie budou posilovat své ozbrojené síly, zvyšovat výdaje na obranu a zatínat své prsty v pěst. Hádejte, komu je adresováno toto gesto? Americe asi ne. Donald Trump se určitě vyhne jakýmkoli krokům, které by ho usvědčovaly ze slabosti. Jeho volební patos, sliby, se kterými přichází, žádají od něho projevy rozhodné síly. A prokázat ji lze jen vůči hlavnímu mezinárodnímu rivalovi. Ruská média jásají z vývoje právě proto, že jej neumí promítnout do budoucnosti, propočítat blízké a vzdálené dopady.
Prezidenti v marginálních zemích – mimochodem vesměs bez exekutivních kompetencí – mohou tak maximálně požádat Kreml o odpuštění dluhu, zrušení obchodního bojkotu nebo o peníze, které v kremelské pokladně beztak nejsou. Ekonomická situace je značně beznadějná a každým dnem beznadějnější, neboť se ve světě objevují stále nové energetické zdroje, a ty nadále tvoří největší příjmovou položku Ruska. Reformy se nekonají a za Putina se nejspíš konat nebudou. Ministr hospodářského rozvoje Alexej Uljukajev byl v rámci policejní provokace zatčen a potrestán nikoli proto, že kradl, nýbrž proto, že vědecky předpověděl ekonomickou stagnaci země na dalších dvacet let. Za této situace nemůže Rusko, i kdyby chtělo, vydržovat ani Moldávii ani Bulharsko, o větších zemích nemluvě.
A co se týče Donalda Trumpa, tam hádání z křišťálové koule přináší jen nejasné zprávy. Zatím na seznamu neodkladných priorit Trumpovy politiky Rusko okatě chybí. Ostatně neslíbil vrátit velikost Rusku, ale Americe.
