Boss v akci FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
RECENZE / Bruceovi Springsteenovi nikdo v branži neřekne jinak než Boss. Zpěvák letos v září oslavil pětasedmdesáté narozeniny, což mu vůbec nebrání v tom, aby dál křížem krážem zeměkoulí objížděl fandy, kteří na rodáka z New Jersey nedají dopustit. Je jich tolik, že i s koncerty pro nemoc odloženými na příští rok potrvá turné celé tři roky.
Bossovy koncerty jsou legendární, málokdy jejich délka spadne pod tři hodiny (osobní světový rekord drží Helsinky z roku 2012 s 33 odehranými písněmi a show trvající 4 hodiny a 6 minut). Osobně jsem viděl loni ten vídeňský, a přiznám se, tak trochu jsem se bál důstojné, leč už vyšeptané show člověka, který si stylem, jímž zpívá, musí dřív nebo později urvat hlasivky. Ale to si říkám už dvacet let.
Do své reportáže pro Týdeník Forum jsem tehdy napsal: „V padesátitisícovém moři na stadionu Ernsta Happela mám dejà vu. Boss přichází na schůzku na minutu přesně, aby zahájil bezmála tříhodinový koncert písní No Surrender ze svého asi nejvíc hitového alba Born In The U.S.A. z roku 1984. Je to, jako kdyby vás někdo praštil do prsou, ale nebolelo to. Ten obraz je opravdu dojemný. Na obřích ledkách s vysokým rozlišením hledíme do tváře chlápka, v níž je vepsaný celý život. Deprese z mládí, které přerazil fyzickým cvičením, nikdy drogou, a potom obrovský úspěch alba Born In The U.S.A., těžký rozvod, další manželství, politické angažmá ve prospěch Barracka Obamy a pozvolný vstup mezi opravdové legendy, která v písních definovala Ameriku, anebo to, co z ní zbylo, během posledního půlstoletí. Srší z něj energie jako z hůlky Harryho Pottera, a snad jen když zdolává schody na pódiu, našlapuje úměrně svému věku, trochu zeširoka, opatrně. …“
Protože jsem tu podívanou zažil, s gustem jsem se podíval na dokument Deník z turné (Road Diary: Bruce Springsteen and The E Street Band). Najdete ho na platformě Disney+. Ukazuje přesně to, co mě zajímalo – jak vznikala show, která dokaže pobavit teenagery i seniory, oblečené pod podiem do trička s kompletním výčtem zastávek ze šnůry v roce 1982.
E Street band je klub věrných – našel se v sedmdesátkách a vyjma těch, co se nedožili (a nahradili je jejich potomci), hraje tahle parta vrstevníků spolu dál, poslepu a vážně strašně dobře. Historie téhle party tvoří přirozený prostor pro flashbacky do zpěvákových začátků, na jejichž pozadí vykvete síla soudržnosti, kterou je E Street Band během vystoupení schopen divákům předat.
Jsme svědky začátků zkoušek kapely a radosti kamarádů z opětovného setkání. Jak důležitá je pro Springsteena stavba koncertu, zjistíme během sestavování playlistu, pořadí písní, kdy zpěvák na cizelérských vahách váží jejich sdělení, aby jako celek dávaly smysl. Svou dramatickou roli hraje i lehká kolektivní tíseň, zda jsou toho pánové ještě mocni, zda dokážou předat nadšení, které mají v srdci. Vystihl to Bruceův věrný souputník a kapelník Steve van Zandt, když říká: „Víte, nechci, aby si jednoho dne fanoušci a kritici řekli: No jo, je to fajn, ale už tomu moc nedávají.“
Obavy byly liché
Úchvatné záběry velkých stadiónových party jsou důkazem, že Boss rozhodně nekončí. Dokument Thoma Zimnyho je velkou zpovědí o přátelství, které přetrvalo i ty nejtěžší zkoušky. Při jeho sledování si uvědomíme, jak důležitý je hlas chlapa, který si tvrdě vydobyl svou nekompromisní přezdívku a kterou všichni jeho hvězdí kolegové respektují. V závěru se svěří: „Na tomto turné jsem se držel setlistu, protože vyprávěl příběh, který jsem chtěl říct. Život, smrt a všechno mezi tím. Dělat hudbu v pokročilém věku je náročné. Plánuju pokračovat, dokud to půjde. A dokud se mnou bude chtít hrát kapela. Jsem si jist jednou věcí. Po padesáti letech na cestách je už moc pozdě na to přestat.“
Co dodat, snad jenom, že neexistuje hezčí závislost.
