KOMENTÁŘ / Mohlo se zdát, že Donald Trump, který dlouhodobě kritizoval americkou pomoc napadené Ukrajině a v kampani před prezidentskými volbami tvrdil, že válku na Ukrajině nejenže ukončí, ale co víc, tak i vyřeší, jen říká nepříjemnou pravdu. Pravdu, se kterou možná někde vzadu počítala i předchozí administrativa Joea Bidena, tedy že ukrajinské sny o hranicích z roku 1991 nejsou založeny na realitě a že celý konflikt nakonec bude muset skončit jednáním a pro Ukrajinu nepříjemným, možná i bolestným kompromisem. Aktuálně ale není vůbec jasné, co bude s politikou USA dál.

Při pohledu přes oceán to vypadá, že se Donald Trump zbláznil. Zatímco tvrdil, že s ruským prezidentem Putinem měl „velmi dobré rozhovory“ a „věří mu, že chce trvalý mír“, ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského označil za „diktátora“, který odmítá volby, jehož země rozpoutala největší konflikt v Evropě od konce druhé světové války a jako bonus ukradl peníze amerických daňových poplatníků.

Právě peníze hrají v této ostré výměně názorů – během které nešetřil tvrdými výroky ani Zelenskyj – hlavní roli. Prezident Trump vnímá dosavadní americkou pomoc napadené zemi jako půjčku. A ze svého pohledu tak zcela logicky požaduje, aby Ukrajina svůj dluh vůči Spojeným státům splatila. A pokud možno i s pořádným úrokem. Kyjev ale několikrát odmítl podepsat dohodu o převedení velké části svého bohatství – konkrétně vzácných nerostů – pod kontrolu Spojených států.

Z Bílého domu nyní přicházejí zprávy o tom, že „prezident (Donald Trump, pozn. red.) a jeho tým se velmi soustřeďují na pokračování jednání s oběma stranami této války s cílem ukončit ji a prezident je přesvědčen, že se nám to podaří tento týden“. Jde ale spíše o jakési tanečky před samotným jednáním o míru či příměří. S trochou nadsázky můžeme tyto tanečky označit za Trumpovo tango na mezinárodní politické scéně. A svými pohyby nám Trump vysílá určité signály.

Pohne se kolo dějin doleva, či doprava?

Asi tím úplně hlavním signálem je to, že Donald Trump a jeho nová administrativa jsou daleko tvrdší na své spojence než na své soupeře, protivníky nebo nepřátele. Útoky na ukrajinského prezidenta jsou v tomto smyslu plně „putinovské“, a kam se politika Spojených států vydá dále, můžeme pouze hádat.

I v tomto případě ale lze sledovat určité signály, zda se kolo dějin pohne doleva, či doprava, na Západ, či na Východ. Američané z týmu prezidenta Donalda Trumpa, který se staral o přechod mezi jeho a Bidenovou administrativou, se v uplynulých měsících opakovaně a v tichosti podle agentury Reuters sešli s ruskými zástupci ve Švýcarsku, aby jednali o možnostech ukončení ruské války na Ukrajině.

Nebylo to naposledy, co se týmy obou prezidentů setkaly. Následovala schůzka v saúdskoarabském Rijádu, na které se stejně jako ve Švýcarsku neobjevil zástupce Ukrajiny ani žádného dalšího evropského státu. Ukrajina údajně na setkání nedostala ani pozvánku.

Je možné, že Spojené státy se s Ruskem – v logice Kremlu, že Ukrajina není suverénním státem – dohodnou. Ukrajina v tom momentě dostane na stůl papír s podmínkami a bude se čekat pouze na to, zda podepíše, či ne. Podmínky budou pro napadenou zemi tvrdé a Rusko možná bude čekat a doufat, že svůj podpis pod dohodu Zelenskyj nebo kdokoliv jiný nepřidá.

Tomu, že Rusko bude během následujících jednání trvat na svých podmínkách, odpovídá i poslední vyjádření ministra zahraničí Ruské federace Sergeje Lavrova, který prohlásil, že jeho země je připravena jednat, ale válku ukončí jen za svých podmínek. „Rusko je připraveno jednat jak s Ukrajinou, tak s Evropou, ale válečné operace budou ukončeny pouze za podmínek, které uspokojí Rusko,“ řekl s tím, že varianta „okamžitého příměří“, zastavení bojů podél kontaktní linie a plánování dalších kroků Rusku nevyhovují. Podmínky výhodné pro Rusko však musí být automaticky nevýhodné pro Ukrajinu.

Jaké ty podmínky mohou být, se můžeme dohadovat. Na konci loňského roku jejich podobu naznačil samotný Vladimir Putin. Ukrajina by se podle něj měla zavázat k neutralitě, zříct se vstupu do NATO, radikálně omezit velikost svých ozbrojených sil a udělit východní Ukrajině zvláštní postavení.

Jeden dárek za druhým

Složení ruské strany na jednání v Rijádu naznačuje, že Rusko bude takové podmínky tvrdě vyžadovat, což částečně popírá i Trumpova slova o tom, že Vladimir Putin lační po trvalém míru. Mnohem více by mu vyhovovala osekaná ukrajinská armáda a prakticky žádné bezpečnostní záruky.

Poslat na jednání Sergeje Lavrova je jedna věc, ale pokud se jednání účastní Jurij Ušakov, poradce Kremlu pro zahraniční otázky a faktický architekt současné ruské zahraniční politiky, už o něco jde. Již jen jeho účast na jednání ukazuje, že Rusko může mít zájem o dohodu, ale jen a pouze výše popsanou.

Kirill Dmitrijev, který stojí v čele ruského fondu přímých investic, v roce 2017 působil jako neoficiální emisar Kremlu a domlouval v zákulisí jednání s Donaldem Trumpem, které vyústilo v summit v Helsinkách v roce 2018. Dmitrijev i Ušakov jako bývalý ruský velvyslanec ve Washingtonu mají zkušenosti s vyjednáváním se Spojenými státy.

Jde o přímý kontrast s jednáním, které probíhalo v roce 2022. Ruskou delegaci tehdy vedl předseda výboru pro mezinárodní záležitosti Státní dumy Leonid Sluckij, bývalý ministr kultury a poradce prezidenta Vladimir Medinskij a Alexandr Fomin, náměstek ministra obrany. Kreml na nynější jednání nasadil několik těžkých vah se zkušenostmi z podobných jednání. A i proto mohou Rusové tahat za delší provaz a své americké protějšky si – pokud jde o podobu příměří na Ukrajině – namazat na chleba.

Možné je ale také to, že Rusko chce Spojené státy utáhnout na vařené nudli a jednání prodlužovat tak dlouho, dokud nezíská pod svoji kontrolu ještě další kousky Ukrajiny a ještě nevylepší své postavení. Pro Rusko v ideálním případě do stavu, kdy bude ovládat všechna již anektovaná území – Doněckou, Luhanskou, Chersonskou a Záporožskou oblast.

Rusko je regionální velmoc, která ohrožuje některé své bezprostřední sousedy, a to nikoliv kvůli své síle, ale kvůli slabosti.

Ať tak či onak, Donald Trump splnil Vladimiru Putinovi sen. Ruský prezident dlouhodobě vidí svoji zemi jako jednu ze světových velmocí. Přeje si, aby ji tak vnímali i ostatní a aby on sám byl na stejné úrovni právě jako Donald Trump nebo čínský prezident Si Ťin-pching. Jeho země ale na stejné úrovni není, a Putin tak hraje jakousi geopolitickou hru až nadoraz. Předchozí americké administrativy ho přehlížely.

Prezident Barack Obama Rusko označil za regionální mocnost, „která ohrožuje některé své bezprostřední sousedy, a to nikoliv kvůli své síle, ale kvůli slabosti“. Na summitu o jaderné bezpečnosti v roce 2014 Obama dodal, že Spojené státy mají na své sousedy také vliv, ale „obecně je nemusíme napadat, abychom s nimi měli silný vztah založený na spolupráci“.

„Skutečnost, že Rusko mělo pocit, že musí vojensky zasáhnout a obnažit tato porušení mezinárodního práva, svědčí o menším vlivu, ne o větším,“ uzavřel Obama. Putin, který chce Rusku navrátit místo na světové scéně jako globální velmoci, a do nějaké míry jí skutečně je, musel být nepříčetný. Od Trumpa nyní dostává pravý opak a jeden dárek za druhým a může být šťastný, že ho nová americká administrativa bere jako sobě rovného.

Nepropadnout defétismu

Idealistická Evropa nebyla připravená na pragmatismus Donalda Trumpa, který už dlouho předtím, než se stal podruhé prezidentem Spojených států, signalizoval, že konflikt bude chtít ukončit. V ideálním světě by Ukrajina osvobodila všechna svá území včetně Krymu, ale v takovém světě nežijeme. A i přesto, co Trump dlouhodobě deklaroval, Evropa nepřišla se svým plánem na ukončení války. A možná i proto její židle u jednacího stolu není.

Celou situaci ještě může otočit. Nikdo nemůže vyloučit, že se Spojené státy s Ruskem dohodou o Ukrajině bez Ukrajiny a Evropy. Aliance Evropy a Ukrajiny ale nemusí tuto dohodu přijmout.

A dovolit si to může obzvlášť v momentě, kdy scénáře o tom, že Ukrajina bez Spojených států padne, nejsou založeny na realitě. Potvrzuje to i polský ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski. „Ukrajina může po zbytek letošního roku bojovat sama s naší evropskou podporou,“ řekl v rozhovoru s americkým novinářem Fareedem Zakariou.

Bonmot o tom, jak může chtít skoro 500 milionů Evropanů po 300 milionech Američanů, aby je pořád chránily před 100 miliony Rusů, je v tomto případě platný. A nejde jen o počet obyvatel. Rusko má menší HDP než Itálie – absolutně i v přepočtu na hlavu – a Evropa je technologicky vyspělejší než Rusko. Aliance evropských států – a nemusí být ani všechny – dokáže odstrašit Rusko před dalším útokem. Ruská ekonomika není v perfektním stavu a už nyní si země podřezává větev pod vlastní budoucností, když omezuje investice do vzdělávání, vědy i sociálního sytému. K tomu všemu má na Ukrajině vysoké ztráty.

Podle amerického Institutu pro studium války Evropa (včetně členských států, institucí Evropské unie, Norska a Spojeného království) překonala Spojené státy v kumulativní přímé vojenské i nevojenské pomoci. Evropa poskytla Ukrajině pomoc v celkové výši 166 miliard dolarů a přislíbila dalších 34,7 miliardy dolarů do roku 2030. Celkově evropské země poskytly a přislíbily vyčlenit přibližně 204,1 miliardy dolarů – přes 174 miliard dolarů od Evropské unie, 13,9 miliardy dolarů od Norska a 16,2 miliardy dolarů od Spojeného království – oproti 183 miliardám dolarů od Spojených států.

Dokud bude pokračovat finanční podpora ze strany Evropy, k fatální prohře Ukrajiny nedojde ani po případném ukončení americké vojenské pomoci. Ztížilo by zpomalení nebo úplné zastavení americké pomoci situaci ukrajinských obránců? Ano. Znamenalo by to více mrtvých ukrajinských vojáků a civilistů? Ano, zejména kvůli vyčerpání zásob protivzdušné obrany. Na bojišti by však k náhlému kolapsu nedošlo.