Spojené státy se díky dohodě demokratů a republikánů v Kongresu vyhnou dalšímu rozpočtovému provizoriu a dočasnému uzavření federálních úřadů, které si v důsledku sporu o financování stavby prezidentem slíbené zdi na hranici s Mexikem vyzkoušeli na přelomu roku. Mluvčí Bílého domu oznámila, že prezident zákon podepíše. Zároveň ale ohlásila, že využije všech možností, které jako hlava exekutivy má, aby zeď postavil, a to včetně vyhlášení stavu nouze. Pokud k tomu skutečně dojde, je možné, že Ameriku čeká ještě daleko větší a hlubší politická krize.

Demokraté jednohlasně tvrdí, že takový krok nepovažují za legitimní, a dopředu ohlašovali, že by jej napadli soudně. Pro Trumpa je ale větší potíž v tom, že proti takovému postupu se ozývali i mnozí význační republikáni. Slovy Marca Rubia se bojí, že kdyby dnes prošlo republikánskému prezidentovi vyhlášení stavu nouze kvůli narušování jižní hranice, mohlo by to za čtyři roky projít demokratickému prezidentovi či prezidentce třeba kvůli globální změně klimatu.

Ponechme stranou, že na rozdíl od propustnosti jižní hranice, která je soudě dle počtu osob nelegálně ji překračujících daleko menší než v roce 2000, se podle valné většiny vědců klima mění rychleji, než jsme si mysleli, a naopak vydávají rok od roku zprávy s čím dál varovnějšími daty. Podstatou problému je totiž dělba moci v americkém politickém systému.

Prezident sice stav nouze vyhlásit může, ale má být opatřením, které mu umožní konat v době, kdy Kongres z nějakého důvodu nemůže, protože například nezasedá. Aby jej šéf exekutivy použil na alokaci prostředků z rozpočtu nejenom nad rámec, ale v přímém rozporu s určením legislativy, je poměrně šílený nápad.

Pokud k tomu Trump skutečně přistoupí a případ se dle předpokladů dostane před soud, pak budou důležitá dvě kritéria. Zaprvé, jak velké bezprostřední ohrožení z nečinnosti v daném případě hrozí. Zadruhé pak, v jakém poměru je tato hrozba k rozsahu pravomocí, které si prezident tímto výjimečným způsobem osobuje.

V tomto případě se lze oprávněně domnívat, že by soud už po zvážení první podmínky dospěl k názoru, že o žádnou nouzi nejde. Nicméně ani v případě, že by souhlasil s prezidentem, který počty přicházejících imigrantů a uprchlíků popisuje jako hrozbu nebývalých rozměrů, mu nemusí vyhovět.

V roce 1952 třeba během Korejské války prezident Truman rozhodl o znárodnění oceláren, aby předešel plánované stávce a tím ohrožení plynulosti dodávek tohoto strategického materiálu. Ani ne dva měsíce na to Nejvyšší soud rozhodl, že takovou pravomoc prezident nemá.

Pravděpodobná porážka u soudu je však možná pro prezidenta vedlejší. On potřebuje svým skalním příznivcům především dokázat, že o zeď bude bojovat všemi prostředky. Dobře ví, že mnozí voliči bez ohledu na ostatní politické názory, si hlavu s ústavním pořádkem a rozdělením moci příliš nelámou.

Přesto jde o krok, který s sebou nese značné riziko. Mohlo by dojít až k rozštěpení republikánské strany, jejíž establishment nebyl Trumpovi nikdy příliš nakloněn. Někteří významní straníci jsou zřejmě ochotni se v této otázce pustit se svým prezidentem do křížku, ať už prostě proto, že cítí příležitost v tomto střetu na svou stranu získat větší část stranické základny, nebo kvůli skutečným hodnotovým postojům.

Trump jak v roli kandidáta, tak v roli prezidenta přežil věci a skandály, které by ostatní politiky dávno položily. Dobře to popisuje Bob Woodward ve své knize Fear, když popisuje reakci Republikánské strany po zveřejnění nahrávky Access Hollywood, kde se Trump chlubil sexuálním obtěžováním žen. Všichni čelní představitelé, včetně například Paula Ryana, stahovali svou podporu, aby pak o pouhých pár dní na to, když se ukázalo, že průzkumy žádné velké škody nehlásí, odvolávali, co odvolali, a opět slíbili, co slíbili. Jelikož podpora prezidenta mezi republikánskými voliči je pořád vysoká, zřejmě to obdobně dopadne i tentokrát.