
Donald Trump a Si Ťin-pching v roce 2018 FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Dan Scavino / Wikimedia Commons / Public Domain

KOMENTÁŘ / Americký prezident se v úterý snažil uklidnit akciové trhy, které jsou nervózní z možnosti otevřené obchodní války s Čínou a také zneklidněny jeho ostrou kritikou šéfa FED Jeroma Powella. Před novináři řekl, že věří v to, že se Washington a Peking nakonec dohodnou, a dodal, že nehodlá být při jednáních příliš tvrdý. Čína přitom neudělala žádný vstřícný krok. Vypadá to, že americký prezident minimálně rétoricky ustupuje. To je pravda jen částečně. Každopádně se ovšem nezdá, že by tohle byly nějaké geniální 4D šachy.
Je potřeba si otevřeně říct, že představa, že obě země dospějí k definitivní dohodě v horizontu dnů, týdnů, nebo dokonce měsíců, je dosti naivní. V prvním Trumpově funkčním období trvalo dojednání daleko méně rozsáhlé dohody skoro dva roky. Podepsána byla až v lednu 2020. I když některé její aspekty, jako třeba ochrana intelektuálního vlastnictví a patentů, byly pozitivní, to, co Trump do světa vytruboval nejvíc, skončilo neúspěchem.
Slibem nezarmoutíš
Čína se totiž zavázala odebírat ze Spojených států zboží navíc v hodnotě zhruba 200 miliard dolarů. Dopadlo to ale tak trochu jako se stovkami miliard čínských investic, kterými se tady u nás chlubil prezident Miloš Zeman. Podle analýzy Peterson Institute for International Economy Peking nejenom, že dovozní cíle nesplnil, ale nejspíš to ani nikdy neměl v úmyslu. Nikdy se ani nepřiblížil nárůstu, který by realisticky k jejich dosažení mohl vést.
Pokud tedy teď ministr financí Scott Bessent a prezident Trump tvrdí, že jakákoliv dohoda musí alespoň částečně narovnat nerovnováhu mezi vývozní čínskou a dovážející americkou ekonomikou, nejde se vzpomínce na onu dohodu z roku 2020 vyhnout.
Otázkou je, zda podobný mlhavý a v podstatě nesplnitelný příslib zabere znovu. Americký prezident vyslal směrem k Číně několik vstřícných signálů. Nemusí to ale nutně svědčit o skutečné ochotě se dohodnout. Cílem může být očekáváním dohody uklidnit rozkolísané trhy. Taková strategie má ale svá rizika.
Snižující se efektivita a dlouhodobé plánování
Tím prvním je, že pokud se brzy neobjeví nějaký hmatatelný pokrok, budou podobné řeči o dohodě časem úplně bezzubé. K jednání na nejvyšší úrovni přitom ještě vůbec nedošlo. Prezidentem vyjádřený optimismus sice trhy krátkodobě pozvednout může, ale dlouhodobě dohodu nenahradí.
Druhá věc je, že akciový trh neodráží nutně úplně věrně nálady a plány firem. Po hrozivém pádu, jaký indexy zažily od ohlášení Trumpových cel, je naprosto přirozené, že investoři žijí očekáváním obratu. Jenže firmy musí připravit plány na svůj budoucí rozvoj a bez znalosti toho, jak vysoká budou cla, se to dělá jen těžko.
Donald Trump navíc zboural jakýkoliv pocit jistoty, který v tomto ohledu podnikatelé měli. Vždyť cla jsou uvalena i na Mexiko a Kanadu, s nimiž sám Trump uzavřel obchodní dohodu ve svém prvním funkčním období. Dříve nebo později budou firmy potřebovat vědět nejenom, jaká cla budou, ale také zda na dané úrovni vydrží alespoň pět či deset let.
Trump ustupuje, ale nevzdává se
Celkové hodnocení situace musí nevyhnutelně být, že Donald Trump podlehl tlaku akciového trhu. Je to vidět nejenom na vstřícných slovech k Číně, ale i na tom, že v úterý v rozporu s dřívějšími prohlášeními popřel, že by chtěl odvolat šéfa FED Jeroma Powella. Dokonce uznal, že k tomu nemá pravomoc. Powella, kterého do funkce jmenoval sám Trump, prezident kritizoval za to, že nepřistoupil ke snížení úrokových sazeb. Jeho možný konec ale otřásl důvěrou investorů.
Trumpův ústup je ale taktický, a nikoliv strategický. Zopakoval, že cla na Čínu nebudou nulová. Protekcionistický cíl tak úplně nevzdává. Podobně je tomu tak u cel na ostatní země. Pozastavená je individuální složka, ale základní desetiprocentní clo platí dál.
Z tohoto pohledu bude obtížné dosáhnout dohod s ostatními zeměmi. To ukazuje případ Japonska, které mělo být prvním dokladem úspěchu Trumpovy vyjednávací strategie. Jenže Japonsko zatím trvá na odstranění i onoho základního protekcionistického cla ve výši deseti procent. Pokud by se ho ovšem prezident vzdal, jednalo by se už nikoliv o ústup, ale de facto o kapitulaci. Znamenalo by to, že na protekcionistickou politiku rezignoval.
Tak daleko situace zatím nedospěla. Trumpovy manévry jsou pořád ještě spíš motivovány snahou uklidnit trhy. Ty se ale nenechají chlácholit věčně.