Pro Donalda Trumpa, kterému záleží na „vítězství, vítězství, vítězství“ víc než na čemkoliv jiném, by bylo nesnesitelné vstoupit do historie jako poražený. V den voleb, během návštěvy svého volebního štábu, o tom řekl: „Vyhrát je snadné. Prohrát není nikdy snadné. Pro mě ne.“

Že prohra nemusí znamenat Trumpův konec v politickém životě Ameriky, naznačují mnozí. V deníku The New York Times píší Peter Baker a Maggie Habermanová v článku s titulkem Ať vyhraje, nebo prohraje, Trump zůstane mocnou a rozvratnou silou, že prezident strávil po volbách celý den snahou zdiskreditovat volby na základě vymyšlených tvrzení o podvodu. Buď doufal, že se udrží u moci, nebo tím nějak vysvětlí prohru. Dal jasně najevo, že v případě volební porážky ze scény nezmizí.

„Přinejmenším mu zbývá 76 dní v úřadu, aby využil své moci, jak uzná za vhodné, a pokusil se pomstít některým ze svých domnělých protivníků. Rozzuřený z porážky může vyhodit nebo odstavit řadu vysokých úředníků, kteří neplnili jeho přání tak, jak chtěl, včetně ředitele FBI Christophera A. Wraye a doktora Anthonyho S. Fauciho, předního vládního specialistu na infekční choroby uprostřed pandemie,“ píše list.

Pokud bude 20. ledna donucen vyklidit Bílý dům, zřejmě se ukáže, že je Trump odolnější, než se očekávalo, a téměř jistě zůstane mocnou a rozvratnou silou v americkém životě.

Autoři připomínají: „Získal nejméně 68 milionů hlasů, tedy o pět milionů více než v roce 2016, a získal zhruba 48 procent hlasů, což znamená, že si udržel podporu téměř poloviny veřejnosti i přes čtyři roky trvající skandály, nezdary, obvinění a vypuknutí ohromné pandemie koronaviru, který zabil více než 233 tisíc Američanů.“

„Trump si dlouho pohrával s tím, že si založí vlastní televizní síť, která by konkurovala Fox News, a v poslední době v soukromí přišel s myšlenkou kandidovat znovu v roce 2024, i když by mu v té době bylo 78 let.“ Pořád má na twitteru 88 milionů fanoušků a jeho tamní účet mu dává jakýsi megafon, aby byl vlivným hlasem na pravici. To z něj potenciálně dělá „tvůrce králů“, kteří budou chtít stoupat mezi republikány.

I mimo úřad by se mohl pokusit tlačit na republikánské senátory, kteří si zachovali většinu, aby kladli Joeu Bidenovi odpor na každém kroku. Trump by „se mohl označit za faktického vůdce strany a disponovat neobyčejnou databází informací o svých příznivcích, které by si budoucí kandidáti rádi pronajali nebo se k nim nějak dostali“. Má největší množství dat, jaké kdy politik shromáždil, a to bude mít v příštích letech dopad.

Článek připomíná, že žádný z prezidentů, kteří úřad opustili po jednom funkčním období, už neměl rozhodný politický vliv. Gerald Ford, Jimmy Carter, George Bush starší, ti všichni sice bývali vidět i slyšet, ale k nějakému politickému comebacku nedošlo.

Obecněji by se dalo říci, že odchodem vůdčí osobnosti ještě nemizí stoupenci a celý ten sociální kapitál, který byl kolem takové postavy vybudován a může působit dál.