ROZHOVOR / Cla jsou pro amerického prezidenta Donalda Trumpa prostředkem, a nikoliv cílem, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 Marek Koten, místopředseda Republicans Overseas, což je organizace Republikánské strany, a doktorand na Vysoké škole ekonomické v Praze. Vyjednávání o clech budou podle něj tvrdá a Evropské unii nebude stačit jen snížit vlastní celní sazby. Prostor pro dohodu ovšem vidí. Spory, které cla vyvolala mezi republikány, vnímá jako důkaz toho, že ve straně probíhá zdravá diskuze. Zároveň doufá, že se Republikánská strana neposune k protekcionismu, ale bude klást větší důraz na to, aby volný obchod byl také spravedlivý.

Když jste ještě před volbami vystupoval na debatě pořádané Katedrou severoamerických studí FSV UK, říkal jste, že zrovna cla se vám v Trumpově programu příliš nelíbí. Jak se na ně jako republikán a ekonom díváte nyní?

Přínos volného obchodu je něco, co je každému ekonomovi „vtloukáno“ do hlavy již od počátku studia. Přece jen je mezinárodní dělba práce a specializace výroby teorií starou zhruba 250 let. Takže ano, jako ekonoma mne cla opravdu netěší. Chápu ale, proč je Trump využívá. Pro něj jsou nástrojem primárně politickým.

Využívá je k obchodním a politickým vyjednáváním a zatím se zdá, že mu to vychází. Pro něj mají cla i jistou nacionalistickou notu. Jeho cílem je přimět americký průmysl k návratu domů. A přesvědčit průmysl světový, že se mu vyplatí vyrábět právě v USA.

A proč se zdá, že mu to vychází? Apple chce v USA investovat 500 miliard dolarů. Dalších 500 miliard pak plánují investovat OpenAI, Oracle a SoftBank. Tchajwanský výrobce čipů TSMC zainvestuje 100 miliard dolarů a automobilka Stellantis oznámila první investici ve výši pět miliard dolarů. Celkově hovoříme, v přepočtu na české koruny, o investici ve výši zhruba 25 850 miliard Kč, což je více než trojnásobek českého HDP.

Chtěl bych ke clům dodat ještě jednu důležitou věc. Mnoho lidí se pohoršuje, že Trump neuvalil žádná cla na nepřátelské státy, tedy Rusko, Írán a Severní Koreu. Tyto státy jsou pod tvrdými mezinárodními sankcemi a žádný obchod s nimi neprobíhá. Nemá tedy smysl na ně uvalovat cla.

Domníváte se, že má EU šanci dojednat jejich snížení, nebo dokonce zrušení?

Šance je tu vždycky. Důležité je si uvědomit, že takto vysoké celní tarify nejsou něco, co by měla jakákoliv vláda udržovat za každou cenu. Je vidět, že si prezident Trump od cel sliboval přesně to, co se teď děje. Tedy, že státy postupně žádají revizi celních podmínek s USA a navrhují nulové překážky mezinárodnímu obchodu či alespoň jejich radikální snížení. Můžeme jmenovat třeba Izrael, Japonsko, Vietnam či Tchaj-wan. O nulových clech na vzájemný obchod hovoří i předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. Ministr financí Scott Besent pak informoval, že o clech s ním chce jednat už 70 zemí.

Říkáte, že Trump cla používá jako vyjednávací páku. Izrael oznámil zrušení veškerých cel na americké zboží a stejně Netanjahu u Trumpa nepochodil. Na přímý dotaz prezident řekl, že cla na zboží z Izraele nezruší. Ohledně EU pak řekl, že musí vyrovnat schodek ve vzájemné výměně zboží. Mluvil o nákupu amerických energetických surovin. Je tedy možné dosáhnout dohody jen na základě snižování vlastních cel ze strany EU? Pokud by Trump skutečně trval na vyrovnání obchodní bilance, je to v dohledné době realistické? S Velkou Británií mají pak Spojené státy přebytek, ale stejně se na ni vztahuje základní clo 10 %. Znamená to tedy, že to už je v nejbližší budoucnosti neměnné?

Myslím, že v případě Izraele nešlo pouze o obchodní bilanci, ale též o důrazné vyslání signálu, že pravidla musí platit pro všechny – i pro blízké spojence. Prezident Trump vždy říkal: America First doesn’t mean America alone. Ale také to neznamená slepé výjimky. Pokud se americký prezident dosud vždy s někým nakonec domluvil, tak to byl izraelský premiér.

Je ale třeba sledovat širší kontext, jinak je to vše jen výkřik do prázdna. Izrael získává na finanční a vojenské pomoci od USA ročně čtyři miliardy dolarů, tedy 90 miliard Kč. Jen od teroristického útoku 7. října pak USA Izraeli poskytly 17,9 miliardy dolarů, tedy zhruba 420 miliard Kč. Prezident Trump jako celoživotní obchodník vnímá, že jako prezident USA nese odpovědnost hlavně za občany Spojených států.

Nechuť k vysokým clům se ale začíná projevovat i uvnitř strany. Například významný republikánský sponzor Ken Langone začal prezidentova cla kritizovat. To ukazuje na stále dobrý zdravotní stav strany, ve které probíhá důležitá debata.

V případě Evropy pak prezident Trump dlouhodobě kritizuje strukturální nerovnováhu ve vzájemném obchodu. Evropané dlouhá léta využívali výhody z podmínek přístupu na americký trh, zatímco v opačném směru existovala řada bariér – nejen celních, ale i regulatorních. Pouhé jednostranné snižování cel ze strany EU proto není dostatečné. Je třeba diskutovat o struktuře dalších regulací, nejen o procentech.

Co se týče vyrovnání obchodní bilance, tak se samozřejmě jedná o běh na dlouhou trať. Ale někdo to začít říkat musí, i když se tomu veřejnost a politici smějí. Podívejme se na tlak vůči členům NATO, aby vydávali 2 % HDP na obranu, z doby Trumpova prvního období.

Tehdy se Trumpovi také všichni smáli. Například Němce prezident Trump varoval před Rusy, jejich levným plynem a možnou agresí. Vysmáli se mu, ruský plyn dále kupovali a nezbrojili. Teď už se po energetické krizi a ruském řádění na Ukrajině nesměje nikdo. Znovu ale musím zopakovat, že dle mého názoru jsou cla v očích Donalda Trumpa prostředek, nikoliv cíl.

Elon Musk se na své sociální síti X ostře pustil do Petera Navarra, o němž se mluví jako o architektu cel. Musk už před tím řekl, že by si přál, aby USA a EU vytvořily bezcelní zónu. Bylo by takové řešení pro vás pozitivní a myslíte si, že může mít Musk ve sporu s Navarrem lidově řečeno navrch?

To by samozřejmě byl ten nejlepší možný výsledek. Když se znovu vrátím k prosté ekonomické teorii, tak volný obchod je ta nejlepší možnost. Souhlasím ale s prezidentem Trumpem, že volný obchod musí být zároveň férový obchod. Tedy stejné podmínky pro všechny. A skutečně bezcelní zóna bez jakýchkoliv dalších bariér by mohla být onou cestou.

EU by ale musela upustit i od svého systému CBAM, tedy uhlíkového vyrovnání na hranicích, skrze které se mají clít „špinavé“ produkty nevyrobené podle ekologických standardů EU. Zní to sice noblesně, ale je to jen další clo, které zaplatí evropští daňoví poplatníci.

Kdo má pak ve sporu Musk versus Navarro navrch, to si netroufám odhadovat. Bílý dům je místo více než dynamické. Když se ale podívám na to, jak razantně prezident Trump na celní politice trvá, zdá se, že navrch má Peter Navarro.

V Republikánské straně hlasy hájící protekcionismus sílí. Jedním z těch, s nimiž se radí i viceprezident J. D. Vance a ministr zahraničí Marco Rubio, je ekonom Oren Cass, šéf think-tanku American Compass. Ten volal právě po základním clu ve výši 10 %. Také však označil politiku podporující volný trh za „přehnaně zjednodušenou“. Domníváte se, že sledujeme proměnu Republikánské strany v přístupu k trhu? Je to rozpad reaganovské koalice sociálních konzervativců a liberálních ekonomů?

Upřímně, doufám, že ne. Pořád tuto celní kapitolu beru stále jen jako kapitolu. Reagan byl mojí cestou k Republikánské straně a jeho duch je ve straně stále silně přítomen. Je třeba také připomenout, že i když byl Reagan ekonomický liberál, nebál se sáhnout po vyostřené celní politice, například vůči levným dovozům z Japonska.

Nechuť k vysokým clům se ale začíná projevovat i uvnitř strany. Například významný republikánský sponzor Ken Langone začal prezidentova cla kritizovat. To ukazuje na stále dobrý zdravotní stav strany, ve které probíhá důležitá debata.

Trump opakovaně říkal, že by výnos z cel mohl nahradit výnos z daní z příjmu a odvodů z platu. Považujete to za realistické?

To by byl samozřejmě politický majstrštyk. Spojené státy by se tak vrátily před rok 1913, v němž byla daň z příjmů zavedena. Vzhledem k tomu, že federální daň z příjmu představuje necelých 50 % všech federálních příjmů, jedná se o jakýsi politický talking-point spíše než realitu dosažitelnou za čtyři roky, které má prezident Trump k dispozici.

Současnou celní strategii vnímám primárně jako formu tlaku na Fed čili americkou centrální banku.

Někteří republikáni v senátu se už proti clům ohradili. Sedm z nich se dokonce podepsalo pod návrh zákona, který by prezidentovy pravomoci ve věci uvalování cel výrazně omezil. Může otázka cel Republikánskou stranu začít štěpit?

Je důležité si říci, že Republikánská strana není monolit, kde by byla pouze jedna stranická linka. Ano, „Trumpovi“ republikáni v ní mají v současnosti velmi silné slovo, ale nikoli jediné. Každý reprezentant, čili poslanec a senátor, zastupuje v Kongresu svůj obvod a svůj stát. Zastupuju svoje voliče, kteří mají specifické zájmy.

Snižování státního dluhu by bylo splněným snem. Toho se ale za Trumpova mandátu určitě nedočkáme.

Pokud jste tedy senátor z pobřežního státu, jehož ekonomika je silně závislá na mezinárodním obchodu, je jasné, že pro své vlastní dobro budete proti clům. To samé pro volené zástupce ze států, kde jsou velké podniky s velkým množstvím zaměstnanců, které prodávají své výrobky v zahraničí. Byla by politická sebevražda být pro cla, která mohou v krajním případě připravit vaše voliče o práci.

To jen dokládá sílu amerického federalismu a zastupitelské demokracie – senátoři a poslanci zastupují své státy a ekonomické zájmy jejich voličů.

Pokud cla vezmeme jako základ Trumpova ekonomického programu vůči zahraničí, pak na domácí scéně je jím prodloužení daňových úlev schválených v roce 2017. Spojené státy se ale potýkají s obřím deficitem i celkovým dluhem. Někteří republikáni nechtějí pro úlevy hlasovat, pokud se nepodaří najít odpovídající úspory. Myslíte si, že se je nakonec podaří schválit?

Trumpův daňový balíček z roku 2017 byl opravdovým „dnem osvobození“. Střední třídě se na daních ulevilo v průměru o 1700 dolarů, tedy o necelých 40 tisíc Kč. Prodloužení těchto daňových úlev je tak nesmírně důležité pro další posílení finanční situace střední třídy v USA.

Nakonec se je dle mého názoru prosadit podaří. Už kdyby jen proto, že se pomalu, ale jistě začnou blížit doplňovací volby. Pro Republikánskou stranu, která je historicky synonymem nízkých daní, by bylo jen těžko obhajitelné, pokud by svůj vlastní daňový balíček neprosadila. Voliči by jim to u uren spočítali.

Jak už bylo řečeno, Spojené státy trápí zadlužení a zadlužování. Myslíte, že se za Trumpa podaří nastoupit cestu ke snižování schodků, nebo dokonce samotného dluhu? Co byste mu jako ekonom poradil, kdybyste měl tu možnost?

Snižování státního dluhu by bylo splněným snem. Toho se ale za Trumpova mandátu určitě nedočkáme, vzhledem k silnému, dlouhodobě deficitnímu hospodaření USA. Za velký úspěch bych považoval alespoň snižování deficitů samotných. Jakási americká konsolidace. Je ale otázka, jak se to povede.

Muskovu týmu se podařilo identifikovat úspory ve výši 300 miliard dolarů (6,9 bilionu Kč). To pohledem na obří americký dluh sice nevypadá jako mnoho, je však třeba vzít v potaz, že Musk úřaduje necelých 80 dní.

A co bych radil já? Radikálnější škrty na straně federální vlády, reformu sociálního systému, významnou deregulaci a redukci právních předpisů, udržení nižších daní, pobídky pro zahraniční firmy, zvýšenou těžbu energetických surovin a jejich export.