Donald Trump si ještě jako kandidát v roce 2016 v kampani postěžoval, že americká zahraniční politika se pro protivníky země stala příliš předvídatelnou. Volal po tom, aby se stal pravý opak, aby byl postup Spojených států v budoucnu více nečitelný a nikdo si tak nemohl být jistý, jaká bude jejich reakce.

Šlo o jistou obdobu Nixonovy teorie šílence, která spočívala v tom, přimět tehdejší nepřátele, severovietnamské komunisty, k víře, že je americký prezident takový blázen, že je schopen všeho, včetně třeba nasazení jaderných zbraní.

Nixon svého cíle ve Vietnamu nedosáhl. Jeho mír se zachováním cti byl v podstatě jen odloženou kapitulací USA. Amerika totiž v důsledku nejenom nebyla ochotna k další eskalaci, což je ze zpětného pohledu štěstí. Bohužel nebyla ale ochotna svému spojenci pomoci ani finančně, ačkoliv se k tomu v mírové smlouvě z roku 1973 zavázala.

Z toho je vidět, že přílišné rozpory mezi slovy a činy v tomto případě byly spíše kontraproduktivní. I dosavadní úspěchy Trumpovy zahraniční politiky lze spatřovat spíše tam, kde Amerika nakreslila dopředu jasné červené linie a pak je byla schopna i dodržet. Spojené státy poslaly pod novým prezidentem Ukrajině především smrtící protitankové zbraně. Nikdo jistě nečekal, že se s jejich pomocí ukrajinské armádě podaří dobýt Ruskem ovládané části na východě země. Řešení musí být i nadále především politické. Nicméně lepší schopnost čelit Rusy podporovaným separatistům na bojišti dává Ukrajině lepší pozici.

Stejně tak se Trumpovi bezesporu podařilo konečně dotlačit země NATO k navyšování vojenských rozpočtů. Letos bude závazek dvou procent výdajů na obranu plnit devět členských zemí, kdežto před jeho nástupem to byly pouhé tři. Ostatní by se měly dle svých plánů přidat do roku 2024. Amerika vyjadřovala svou nespokojenost s evropskými partnery v tomto ohledu dlouhodobě a velice umírněně. Nestalo se nic. Trump dokázal, byť nátlakem, změny dosáhnout. Zároveň ale bylo jasně stanoveno, co po spojencích chce a co se stane, pokud to nesplní.

Jenže v současné situaci na Blízkém východě je vidět Trumpova chaotičnost v celé své nahotě. Těžko říci, zda on sám má nějaký plán dalšího postupu, který se mu daří jen zdárně maskovat, nebo se prostě snaží zavděčit dvěma skupinám voličů, které potřebuje, ale které si zároveň přejí každá pravý opak. V roce 2016 byl prezident zvolen hlasy těch, kteří volali po stahování amerických jednotek z Blízkého východu a konci dlouhých a z jejich pohledu zbytečných válek v oblasti. Současně s tím ale pro něj hlasovali i tradičně zaměření republikáni, kteří si naopak přejí silnou americkou roli ve světě.

Ovšem udržovat aktivní roli USA ve světě a zároveň chtít stáhnout všechny své jednotky domů je tak trochu jako  Kolalokova limonáda, která je zároveň alkoholická a lihuprostá. A tak Trump zrušil Obamovu dohodu s Íránem, protože z jeho pohledu byla málo ambiciozní. Je pravda, že Írán prostředky, které díky zrušení embarga získal, využil na zvyšování svého vlivu v regionu, což je v rozporu se zájmy amerických spojenců Izraele a Saúdské Arábie, a tudíž i v rozporu se zájmy USA. Zároveň je ale pravda, že země tuto jadernou dohodu dodržovala a přestala až poté, kdy od ní Trump odstoupil.

Americkému prezidentovi se ale do aktivnějšího přístupu nechtělo, a tak zůstalo právě a jen u vypovězení dohody a tím pádem zavedení sankcí. Ty sice Írán bolely, ale nelze příliš čekat, že by jej přiměly ke změně kurzu. Vedení Islámské republiky navíc v americkém stahování vycítilo šanci a začalo zkoušet, kam až může zajít. Útoky na lodě v Hormuzském průplavu či na saúdská ropná zařízení nechal Trump bez odpovědi. Po sestřelení amerického dronu odvetu podle vlastních slov na poslední chvíli odvolal s tím, že reagovat bude až v případě amerických ztrát na životech.

K těm došlo v prosinci a právě to spustilo roztáčející se kolotoč odvetných akcí, z nichž poslední americkou bylo zabití Sulejmáního a poslední íránskou raketový útok na americké základny v Iráku. Ten je přelomový v tom, že doposud se Írán snažil alespoň budit dojem, že jde o akce jeho spojenců a klientů. Útok na saúdská ropná zařízení prý provedli jemenští rebelové a útok na ambasádu šíitské milice. Tentokrát se hrdě přihlásili k tomu, že rakety země-země byly odpáleny z jejich vlastního území Revolučními gardami.

Trump má ohlásit, jak bude Amerika reagovat, dnes ráno washingtonského času, tedy odpoledne našeho. Za posledních pár dní ale předvedl pouze vyhrožování ničením kulturních památek na Twitteru. Takový postup je jednak opravdu odporný a zároveň by šlo také o válečný zločin. Hromadný start dvaapadesáti letounů typu F-35, reprezentujících jednak dvaapadesát amerických rukojmí zadržovaných Íránem od revoluce do roku 1980, a také dvaapadesát cílů, na které Američané v Íránu příslovečně míří, pak byl sice působivý, ale odradit mohl ajatolláhy jen těžko.

Trump včera svou výhrůžku o útocích na památky vzal zpět. To je sice dobře, ale na důvěryhodnosti mu to taky nepřidá. Spojené státy jsou i nadále naším spojencem a v boji s režimem, který vraždí a zavírá vlastní obyvatele, kteří proti němu protestují, na nich měl mimochodem lví podíl i Sulejmání, je třeba stát na jejich straně. Jen je čím dál těžší věřit, že má americký prezident nějakou promyšlenou strategii, jak svých cílů dosáhnout.