Americký prezident ve své zahraniční politice značně přitvrdil. Poté, co si postěžoval, že čínská strana jednání o vzájemném obchodu zdržuje a nedochází tak k pokroku, zavedl cla na další čínské produkty a slíbil zavést cla na úplně všechno zboží, které do Spojených států z říše středu proudí. Společnost Huawei v důsledku jím vydaného exekutivního příkazu zřejmě přijde o možnost používat mobilní operační systém Android od společnosti Google a jí dodávané komponenty v síťové infrastruktuře amerických poskytovatelů internetu se budou muset měnit.

To druhé je výsledkem obav o bezpečnost, byť to někteří dávají do souvislosti. To je sice správná logika, ale platí úplně obráceně. Huawei není pro Trumpa záležitostí obchodu, ale naopak cla na čínské zboží obecně jsou záležitostí národní bezpečnosti. Americký prezident věří, že právě Čína s nově nabytými ambicemi na mezinárodním poli je a bude hlavním protivníkem Ameriky. Na tom konec konců není nic nového. Stahování z Evropy a přesun těžiště americké zahraniční politiky do Asie ohlašoval už Obama. Také lze rozhodně souhlasit s tím, že Čína se současným politickým vedením je nebezpečný stát, jehož vzestupu je dobré čelit.

Otázka je, zda to Trump dělá správně. Prezident spoléhá téměř výhradně na ekonomickou a vojenskou sílu své země. Těsně po nástupu do funkce stáhl Spojené státy z Transpacifického partnerství, což byla obchodní smlouva mimo jiné s Japonskem, Vietnamem a Malajsií, státy, jenž mohly sloužit jako bariéra čínskému obchodnímu vlivu. Zároveň se uprostřed prvního kola své obchodní války s Čínou rozhodl uvalit cla i na zboží z EU, především ocel. Místo, aby se snažil EU, která se snad už pomalu ze svého čínského snění probírá postrčit správným směrem, vráží mezi USA a Evropu klín.

Zatím se ale nenaplnily ty nejhorší obavy z toho, že ve snaze získat v Rusku spojence proti rostoucí asijské konkurenci, obětuje americké bezpečností zájmy v Evropě. Doma navíc lže o tom, že jsou cla prospěšná pro ekonomiku, přestože lidé z jeho vlastního týmu více či méně přiznávají, že s sebou krátkodobě nesou nemalé náklady. Prezident si sice jisté ztráty může dovolit díky velice slušnému růstu, ale jelikož místo vysvětlování, proč je krátkodobě lepší ve sporu s Čínou něco obětovat, vsadil na svou oblíbenou strategii nezměrné sebechvály, riskuje, že vystřízlivění těch ekonomickými dopady zasažených bude o to bolestnější.

Donald Trump tak na jednu stranu provádí v zásadě poměrně správnou politiku, kdy se snaží Čínu dotlačit k férovému otevření vlastního trhu a hlavně k ukončení rozsáhlého systému krádeží průmyslových tajemství západních firem, které bylo v první fázi tím největším hnacím motorem čínského technologického pokroku. Na druhou stranu ji provádí tak nějak po Trumpovsku, občas nahodile, nesystematicky zato s větší pompou.

Bombastická chlapácká prohlášení jsou ale momentálně vyhrazena spíše pro Írán, který oznámil, že se již necítí být v některých ohledech vázán šestistrannou dohodou ohledně vývoje jadrných zbraní. Mezi Teheránem a Washingtonem momentálně létají výhrůžky vzájemným zničením a do oblasti se vydala americká letadlová loď a dokonce i letka těžkých strategických bombardérů B 52. Podobnou rétoriku jsme od Trumpa už slyšeli na adresu Severní Koreje a dokonce i samotného náboženského režimu v Íránu. Zatím šlo vždy o plané hrozby, které neměly většího efektu na chování těch, které měly vyděsit.

Opět se tedy dá říci, že americký prezident míří na správný cíl, ale střílí špatnou municí. Role Íránu v syrském konfliktu, podpora hnutí Hizballáh a další věci musí vzhledem k regionálním ambicím ajatolláhů v Teheránu působit na všechny dost znepokojivě. Jenže stejně jako ve vztahu k americkým voličům se i tady nabubřelá rétorika může rychle vyčerpat a naopak se obrátit proti Trumpovi. Američtí voliči mu to mohou spočítat u voleb až za rok a půl a do té doby se třeba situace zlepší. Jenže díky slovníku tvrďáka možná nebude mít ve vztahu k Íránu brzy na výběr nic jiného, než ostudu nebo válku.