Německý magazín Der Spiegel ve svém vydání ze 4. února zveřejnil na titulní stránce obrázek Donalda Trumpa, jak po vzoru džihádistických hrdlořezů drží v jedné ruce nůž a ve druhé uříznutou hlavu sochy svobody. Z mnoha stran za to schytal ostrou kritiku. Prý je to příklad hysterické antitrumpovské novinařiny. Tak jednoduché to však zase není. Článek Adama Soboczynského pro Die Zeit.
Člověk nemusí být zrovna Trumpův příznivec, aby mu přesto pomáhal. K tomu úplně stačí, jak se nedávno stalo, označit Trumpovy kritiky za hysteriky. Bezesporu odvážná titulní stránka Spieglu, vyobrazující Trumpa jako džihádistického bojovníka za svobodu, byla kritizována v tak vzácné shodě a s vehemencí, jako by došlo k dosud nevídanému překročení kompetencí tisku. Obrázek zabraňuje „diferencovanému pohledu na Trumpovu politiku“, jsme varováni před „otupěním veřejnosti“, před „otravou politického myšlení“ a zcela zásadně před „hyperventilovaným antitrumpovským žurnalismem“.
Aby nedošlo k nedorozumění: člověk nemusí být levicově, radikálně levicově ani liberálně levicově orientován, aby odsoudil prezidenta, který chce zakázat převážně muslimům vstup do země, který verbálně napadá kvalitativně orientovaný tisk a naváží se do soudců, který štve proti zahraničním firmám, který napadá NATO a EU a netají se sympatiemi k Farageovi a Putinovi. Prudké a částečně i nekontrolované rozhořčení z Donalda Trumpa není ani laciné, ani není produktem velkoměstské bubliny, kde díky samým transgender diskuzím zcela ztratili orientaci. Kdo si stěžuje na polemiku, musí také říct, kdo ji provokuje, kdo si ji doslova vynutil.
[ctete]99854[/ctete]
Kdyby byl Trump konzervativcem jako George Bush senior nebo Reagan, veškerá varování před panikařením by byla jistě zcela oprávněná. Trump ale není konzervativcem. Jeho na aktivismu založený politický styl je rozvratný, své politické cíle sleduje eruptivně. Trumpismus, který je také produktem Adornem popsaného zábavního a kulturního průmyslu, v sobě přitom snoubí několik částečně protichůdných aspektů: protekcionistickou industrializaci země a deregulaci finančních trhů, vzývání americké velikosti, samoúčelně šovinistickou „greatness“, jen chatrně zakrývaný rasismus a konečně mediální sloučení s davem pomocí Twitteru a odvrácení se od institucionální stability.
Daleko větším nebezpečím, než že to s kritikou Trumpa přeženeme, je, že si zvykneme na plíživé podkopávání minimálních občanských standardů, na jed notorických urážek, na zesměšňování politiky, na pohrdání menšinami a na podceňování dělby moci. Stesk po „normalizaci“, po méně hyperventiventilovaném „antitrumpovském žurnalismu“ je svým způsobem pochopitelný, vždyť kdo by nechtěl mít svůj klid –, přesto ale zůstává po dobu, dokud bude prezident nejmocnější země světa chápat každou kritickou poznámku jako útok na svou osobu, jako „fake-news“ nebo jako nekalé vměšování do soukromých záležitostí, pouhým zbožným přáním. V tomto kontextu je snaha o usměrnění ochránců principů právního státu a všeobecného humanismu, namísto vlastního původce této krize, jednoduše nepochopitelná. Označovat Trumpovu kritiku jako bezmocnou je rovněž levným argumentem: při obraně základních západních hodnot nejde nutně o originalitu. Přehnat, vyostřit, přestřelit cíl titulní grafikou časopisu za účelem získání pozornosti není dokladem o „lžimediálním“ chování. V případě obálky časopisu Spiegel jde, pokud vůbec, jen o otázku vkusu. A jen tak mimochodem: samozřejmě není Trump Spieglem přirovnáván k teroristovi, jak mnozí tvrdí. Stětí Lady Liberty slouží jako metafora zničení amerického závazku svobody. Kdo si myslí, že to je nepatřičné, četl příliš málo Trumpových tweetů, které jsou bohužel míněny a formulovány velmi konkrétně a velmi nemetaforicky.
Pokud si na internetu pustíme Reaganovu vítěznou řeč ke svým příznivcům z r. 1980, sotva uvěříme tomu, jak civilní a rozličná, jak uvolněná a bezstarostná byla republikánská základna před několika desítkami let – a jak obscénní a nepřátelská je nyní. Dnes už nelze navyklým střídáním mezi konzervativci a demokraty oslavovat proces tříbení myšlenek vyváženosti, jako by se nic zvláštního nestalo. Trumpismus, který se stal zhmotněním davu a antiintelektualismu, není konzervativním ani levicově liberálním proudem. Trumpismus se obrací proti oběma, proti konzervativcům i proti levicovým liberálům. Ale třeba je ještě brzy (a nakonec tedy pozdě) si to přiznat.
