Zahraniční politika Donalda Trumpa je nejednoznačná. To přináší strategickou výhodu, protože rivalové si nemůžou být jisti, co má za lubem. Je to ale i nebezpečné, protože eskalace může přijít rychle. A v případě Korejského poloostrova jsou v sázce miliony životů.

Je tomu více než měsíc, kdy americký ministr zahraničí Rex Tillerson vyhlásil konec strategické trpělivosti s režimem severokorejského diktátora Kim Čong-una. Napětí od té doby roste. Pchjongjang je údajně blíže technologie mezikontitentální balistické rakety, jež by mohla nést jadernou hlavici a Kim vyostřuje válečnou rétoriku.

Trumpovi se agresivní chování Kima nelíbí a minulý týden směle vyhlásil, že do oblasti míří velice silná „armada“ doprovázená jadernou ponorkou. Problém je, že flotila tou dobou mířila jiným směrem, údajně, aby dokončila svůj trénink v Austrálii. Těžko říct, zda Trump blufoval, aby Kim Čong-una odradil od plánovaných testů, nebo jestli byla akce komunikačním fiaskem (nebo oboje).

Zatímco Trump sklidil od značné části mezinárodní komunity výsměch za poněkud planou výhrůžku, KLDR vyhlašovala, že je připravená jediným úderem lodě zničit. Ale když dáme mediální fiasko s korejskou flotilou na chvíli stranou, Trumpovi se relativně daří přimět čínskou stranu, aby svého vzteklého spojence mírnila. Ačkoli změna režimu v KLDR není pro Peking průchozí, válka v Koreji je ještě horší představa. Američtí vojáci kousek od čínských hranic, to je noční můra. I z těchto důvodů nejspíš k potopení amerických lodí nedojde.

Dobrý herec, nebezpečný šašek

Vzpomeňme také, jak Trump před dvěma týdny nechal vybombardovat syrskou leteckou základnu v reakci na obvinění, že režimní síly zaútočily ve městě Chán Šajchún chemickými zbraněmi na civilisty. Americký úder přišel nečekaně, přestože Washington dopředu varoval Moskvu, aby Rusové stihli ze základny odklidit své lidi. Tím de facto varovali i syrskou vládu. Celý svět měl nicméně vidět, že Donald Trump je prezidentem, který jedná, na rozdíl od Baracka Obamy.

Je zajímavé, že v době oznámení amerického ostřelování syrské základny byl na návštěvě floridského sídla Donalda Trumpa čínský prezident Si Ťin-Pching. Čínský státník měl z amerického kroku v Sýrii pramalou radost. Načasování podle všeho nebylo náhodné a nutno říct, že Trump to sehrál dobře. Vyslal jasnou zprávu Asadovi, Rusku i Číně, za cenu minimálních lidských ztrát. Ze strany Moskvy přišla očekávaná reakce, že Washington překročil pomyslnou červenou čáru. Ale to je součástí hry.

Někteří analytici mají z Trumpova nepředvídatelného jednání hrůzu. Sloupkař Guardianu Richard Wolffe označil vyslání válečného loďstva k Severní Koreji za „nebezpečnou šaškárnu“ a nešťastnou provokaci jaderného státu. Jiní Trumpovu nepředvídatelnost (opatrně) kvitují. „Nemusí to být špatná věc vzhledem k našim protivníkům, protože strategická nejednoznačnost je cenná,“ myslí si analytik Ed Turzanski z Foreign Policy Research Institute ve Philadelphii.

Američané chtějí všechno

Trump už během kampaně avizoval, že půjde cestou, kterou kdysi hořce komentoval Winston Churchill – můžete vést politiku troufalosti, nebo můžete vést politiku opatrnosti, ale obé zároveň může skončit katastrofou. Musíte si prostě vybrat.

A Donald Trump si nevybral. Slíbil Američanům větší izolacionismus, ale zároveň dostával hlasy za příslib velkých vítězství. „Prohráváme příliš dlouho, musíme konečně vyhrávat,“ sliboval nadšeným davům. A opatrností se moc vyhrávat nedá. Vzpomeňme, jak Trump avizoval, že džihádistům v Iráku zablokuje přístup k ropným polím a že to klidně mohou zařídit američtí vojáci. Zní to dobře. Jen k tomu nedošlo. A možná nikdy nedojde.

Tyhle nápady ale nespadly z nebe. Podobná vyhlášení odpovídají tomu, co voliči chtěli slyšet. Podle Pew Research Center chtělo loni v květnu 70 procent Američanů, aby se prezident soustředil spíše na domácí politiku. Stejný výzkum ale ukázal, že většina voličů chce, aby Spojené státy zůstaly jedinou vojenskou supervelmocí.

Zdá se, že Američané chtěli všechno. Svou roli sehrálo i místy příliš opatrné působení Baracka Obamy. V roce 2015 považovalo jen 37 procent Američanů Obamu za mezinárodně respektovaného vůdce. Trump tento sentiment během kampaně dokonale využil ve svůj prospěch.

Nesourodost jeho rozhodnutí odpovídá i globálnímu rozložení sil. Ambice mocenských rivalů Ruska a Číny výrazně narostly. Je přitom známá věc, že v republikánské straně jsou mnohem větší jestřábi, než je Donald Trump. Někteří z nich jsou pro preventivní bombardování výzkumných center severokorejského raketového programu (plán byl hotový už pro Billa Clintona před 25 lety). To by za daných okolností mohla být hodně nebezpečná akce, která by KLDR dodala munici k ospravedlnění radikálních kroků. Kim Čong-un podle všeho není sebevrah, ale exemplární příklad psychicky vyrovnaného jedince také ne.

Trump se vlastně snaží dodržet předvolební sliby. Chce působit z pozice síly a zároveň minimalizovat riziko pro americké zájmy. To je křehký přístup a Trumpova zjevná nedostatečnost v chápání globálních diplomatických komplexit může našinci vhánět do žil adrenalin. Nikdo neví, co bude příště. Zatím mu to relativně procházelo, ale když se jednou provokace nepovede a druhá strana zareaguje ještě větší silou, může nastat fatální eskalace. Nezbývá než doufat, že Trumpovy další kroky budou dobře promyšlené.