Můžeme jen spekulovat, co přesně stálo za rozhodnutím prezidenta Trumpa stáhnout americké vojáky z Kurdy spravované oblasti na severu Sýrie. Možná to byla zoufalá snaha prokázat, že plní své sliby o ukončení nekonečných a nesmyslných válek. Tomu by nasvědčovala prezidentova rétorika. Možná jde jen o instinktivní rozhodnutí vedené prezidentovým izolacionismem. Mohlo jít samozřejmě o dohodu s Erdoganem potažmo s Putinem, byť se nezdá, že by za to americký prezident cokoliv získal. V každém případě jde o rozhodnutí chybné morálně i strategicky. Prezident navíc jde i proti své vlastní straně.
Nejprve je třeba vyjasnit jednu věc. Navzdory Trumpovým prohlášením nejde o žádné stahování vojáků ze Sýrie. Americké angažmá v této zemi zdaleka nekončí a ta zhruba tisícovka amerických vojáků bude v oblasti působit i dále. V podstatě šlo o přesun zhruba padesátky až stovky vojáků zvláštních jednotek na jiné místo v Sýrii, kde nebudou překážet turecké invazi. Prezident tedy rozhodně vojáky domů nepřivádí a žádnou nekonečnou válku nekončí. Jen umožnil krvavému tureckému diktátorovi, aby si svou popularitu doma vylepšil masakrem Kurdů, kteří na rozdíl od něj skutečně pomáhali porazit Islámský stát.
Náklady pro americké daňové poplatníky a riziko pro nasazené vojáky by se v případě, že by vojáci zůstali na pozicích v severní Sýrii, nijak nezměnily. Stačilo by, aby Trump Erdoganovi řekl, že jakoukoliv újmu na zdraví amerických vojáků způsobenou tureckými silami bude považovat za nepřátelský čin. Neudělal to, a tak ponechal první a v podstatě jediné skutečné americké spojence v boji proti IS v oblasti napospas tureckému prezidentovi. Následky budou hrozivé, a to nejenom pro Kurdy.
Trump prohlásil, že Američané už napříště budou bojovat jen tam, kde je to pro ně výhodné a kde lze zvítězit. To je naprosté nepochopení fungování mezinárodních vztahů a moderních asymetrických konfliktů. Prezident si představuje, že americká armáda někam vytáhne, rychle porazí nepřítele a pak se zase hezky pěkně stáhne domů. To je ale naprostá iluze. Pokud nechtějí Spojené státy v Sýrii nechat úplné mocenské vakuum, které vyplní Putin s Erdoganem, pak prostě budou muset mít v zemi stálou vojenskou přítomnost.
Ta je navíc zrovna v Sýrii relativně levná a v samotném Kurdistánu ještě levnější. Za nasazení tisíce, respektive stovky vojáků, mohla mít Amerika v oblasti odhodlaného spojence. Nebude. Místo toho bude mít nová sobecká Amerika problém přesvědčit spojence kdekoliv na světě, že se na ni mohou spolehnout. Ostudná prohlášení amerického prezidenta o tom, že Kurdové přece také nebojovali v Normandii, jsou pak už jen červavou třešničkou na žluklém dortu. Ukazují jen a jen jeho aroganci, ubohost a prostou lidskou hloupost.
Jeho vyjádření o tom, že Turecko potrestá, pokud překročí hranici, kterou on sám ve své skvělé a nepřekonatelné moudrosti stanoví, pak už jen vzbuzují obavy o jeho psychické zdraví. Obamovým ostudným momentem v Sýrii byla jeho nepřekročitelná červená linie, po jejímž překročení nenásledovalo nic. Trump to ještě překonává, protože vyhrožuje, aniž by vůbec nějakou linii stanovil.
Jistě nejde o první moment, kdy se prezident v mezinárodní politice chová chaoticky, nepředvídatelně a naprosto v rozporu s americkými zájmy. Jenže doteď jeho nejhorší impulzy dokázali lidé okolo něj kontrolovat a případné blamáže, jako bylo jalové vyjednávání s Kimem, pak jeho spojenci v politice i v médiích omlouvali. To se ale teď, zdá se, mění. Zradu Kurdů kritizovali i významní republikánští zákonodárci včetně například Lindseyho Grahama, který byl zatím jinak věrným prezidentovým spojencem. Na Fox News pak vystoupil americký voják, který v Sýrii působil a který doslova prohlásil, že se poprvé ve svém životě stydí.
Pokud tento tlak ale na prezidenta nezapůsobí, bude to marné. Trump je vrchním velitelem ozbrojených sil a rozhodnutí o jejich nasazení je tak jen na něm. Největší vliv by na něj mohlo mít ale jedině veřejné mínění. Američané se sice o zahraniční politiku moc nezajímají, ale zprávy o statečných Kurdských bojovnících proti IS sledovali a právě silný příběh, který Kurdové mají, by je mohl přesvědčit. Za druhé světové války například podobně fungoval příběh Lidic. Lze si jen přát, aby Trump změnil názor a aby ještě nebylo pozdě. Hanebný dojem ze svého původního rozhodnutí by ale ani tak smazat nemohl.
