Donald Trump FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
FOTO: Wikimedia Commons / CC BY-SA 2.0
KOMENTÁŘ / Nový americký prezident Donald Trump opakovaně kritizuje Evropu, že napadené Ukrajině nepomáhá dost, a také, že na svou vlastní obranu nevydává adekvátní prostředky. V obojím má kus pravdy, byť se to klasicky ztrácí vinou jeho klasického přehánění a agresivního stylu. Faktem je, že Evropa se nedokázala probudit z krásného snu o světě, kde už neexistují nepřátelské mocnosti, ani po roce 2014 a teď sklízí důsledky. I když by dokázala od USA převzít břemeno humanitární a finanční pomoci Kyjevu, dodávky zbraní by nahradit nedokázala.
Je to zvláštní, ale zrovna tenhle aspekt Trumpových vyjádření k zahraniční politice jeho fanoušci z řad proruských spoluobčanů u nás naprosto ignorovali. Volání po tom, aby Evropa vydávala až pět procent HDP na obranu, či aby převzala větší odpovědnost za pomoc Ruskem napadené zemi ve svém bezprostředním sousedství, nepřišlo v posledních pár dnech. Americký prezident o obojím mluvil roky.
Trumpovské nafukování čísel
Zrovna v těchto věcech má Trump přitom pravdu, byť ani tady se nevyhne nafukování čísel. Když volá, aby Evropa vydávala na obranu totéž, co USA a zmiňuje pět procent ekonomického výkonu, tak je záhodno dodat, že ani samotné Spojené státy tohoto čísla nedosahují.
Jenže to nesmí překrýt fakt, že na obranu je prostě potřeba vydávat tolik, aby se Evropa ubránila, bez ohledu na to, zda je to více či méně, než kolik dává náš nejdůležitější spojenec. Musíme zkrátka být schopní čelit případnému ruskému útoku. Jestli to znamená výdaje ve výši čtyř nebo šesti procent HDP, je v tuto chvíli vedlejší.
Stejně tak nemá Trump pravdu v tom, že USA pomáhají Ukrajině víc než Evropa. Pokud započítáme dohromady, co podle Institutu pro světovou ekonomiku v Kielu poskytly instituce EU a jen ti nejdůležitější evropští dárci (Německo, Velká Británie, Dánsko, Nizozemí a Francie), je to více, než kolik dala Amerika. Jenže, jak už bylo řečeno, evropské dary tvoří z větší části pomoc humanitární a fiskální. Ve vojenské pomoci se USA nevyrovnáme.
Pozdní a o to krutější probuzení
Evropské země od 90. let výdaje na své armády naprosto upozadily. Radost z pádu berlínské zdi a demokratizace zemí bývalého východního bloku vyvolaly dojem, že skutečně stojíme na prahu konce dějin, kdy liberální demokracie a tržní ekonomika zvítězily a staly se modelem, k němuž budou směřovat úplně všichni. Demokratické země, které spolu obchodují, pak proti sobě přeci neválčí.
Především v Německu, ale i v ostatních evropských zemích pak konec studené války vedl k přesvědčení, že zahraniční politika založená na principu „Wandel durch Handel“ (změna pomocí obchodu) funguje. Když budou demokracie obchodovat s autoritářskými režimy, tak se budou autoritářské režimy demokratizovat.
Nejpozději v roce 2014 měla ale Evropa vyhlásit ostrý budíček. Naprosto otevřené pošlapání principů mezinárodního pořádku ustaveného po druhé světové válce Ruskem však v Evropě k velké změně nevedlo. Je sice hezké, když zpětně bývalá kancléřka Angela Merkelová říká, že v Minské dohody moc nevěřila, ale že měla Ukrajině dát čas připravit se na další fázi ruské agrese. Pak je ale na místě se ptát, jak začala kancléřka připravovat Německo, kterému vládla až do roku 2021.
Odpověď bohužel zní, že nijak. Výdaje na obranu stouply z 1,1 procenta HDP v letech 2014 a 2015 jen na 1,3 procenta v roce 2021. Závislost na ruském plynu a ropě se mezi lety 2014 a 2021 zvýšila. Je sice pěkné, že se Německo dokázalo od ruských energetických surovin poměrně rychle odstřihnout, ale mělo se to stát v roce 2015, ne v roce 2023.
Trump je pořád neznámou
Americký prezident má tedy pravdu, že Evropa by se teď měla snažit o to víc, oč liknavější byla v letech 2014 až 2022. Oněch osm let na přípravu jsme prostě úplně promrhali. Zároveň jeho poslední vyjádření k válce na Ukrajině naznačují, že za překážku k mírovému jednání teď považuje Vladimira Putina.
To jsou dobré zprávy, ale na radost je ještě brzy. Ukrajina pořád chce od USA za mír bezpečnostní záruky, které jí Trump dát nechce. Evropa není v pozici, aby v tomto ohledu Ameriku zastoupila. Až Putin s jednáním svolí, může se právě tohle stát kamenem úrazu a on bude moci před Trumpem najednou hrát toho, kdo se chce dohodnout, ale ti neústupní Ukrajinci nepovolí a navíc po Trumpovi něco chtějí.
Příznačné je, že EU ani jednotlivé evropské země se zjevně mírových rozhovorů o Ukrajině účastnit nebudou. Za tuto strategickou bezvýznamnost si ale můžeme jen a jen my sami.
