Minulý víkend jsme byli vystaveni divadlu, v němž hodlal hrát prim jeden extrovertní hlučný egomaniak s hodně přebujelým sebevědomím. Místo něj si ale palmu vítězství odnesl ten tišší a menší z obou protagonistů, jehož skutečné ego za tím větším a hlučnějším nezaostává vůbec v ničem. Putin a Trump, případně Trump a Putin, jak je komu libo.
Jako všichni státníci, naše politické pidimuže a pidiženy nevyjímaje, odcházejí politikové ze schůzek s partnery spokojeni se sebou i s výsledkem. Obyčejně tvrdí, že přinášejí voličům těžce vybojovanou naději do budoucna, byť jde většinou jen o ošatku slibů. Jedinečnost Trumpa a Putina spočívá v tom, že i přes fakt, že celé jejich setkání byla jen vlažná předehra k možným dalším setkáním, média schůzku okamžitě označila za „historickou“.
Trump vzápětí musí čelit nebývalé vlně kritiky za to, jak hloupě jednal a jak podbízivě se choval. Podle mého soudu je to kritika sice pravdivá, ale vlastně neoprávněná. Trump, jak je pro něj obvyklé, nepřijel do Finska sjednat dohodu, vyřešit problém nebo dostat partnera do úzkých. On se přijel třpytit, přijel, aby všem ukázal, jaký je borec.
Cestou na summit s Putinem dokázal změnit agendu summitu NATO, když ze strategické schůzky udělal hádku o peníze (nic na tom nemění fakt, že měl pravdu), pak dokázal urazit Brity i s královnou, a nakonec si v klidu dal pár jamek ve svém resortu ve Skotsku. Viděl jsem jen jeden jeho odpal, a i když vezmu v úvahu jeho věk a zjevné problémy s páteří, nebylo to nic moc. Zdá se, že totéž se bohužel dá říci i o jeho schopnostech vyjednavačských a politických.
Člověk může mít tisíckrát pravdu, může být vzdělaný a chytrý, ale když je malý, nemá sebevědomí a aspoň kapku charismatu, zůstane se svou chytrostí a vědomostmi sám. Naopak i prázdná nádoba s chatrným vzděláním, ale s dostatkem sebevědomí, s charismatem (jinak řečeno, s kouzlem osobnosti) a vyšší postavou dokáže strhnout davy. Když má ještě k tomu i hodně peněz, stává se z takového člověka oblíbenec a miláček davů. To známe i z našeho prostředí. Chudí (skoro každý si vedle něj musí připadat chudý) a hloupější jsou snadnou kořistí, zvlášť když se k takovému člověku začnou přidávat ti sice ne chudí a ne hloupí, ale zato s gumovou páteří a bez skrupulí. To také známe i od nás.
Do sebe zahleděný a sám sebou okouzlený americký prezident utrpěl debakl v situaci, která neměla být a nebyla otevřeným střetem. Nebyla soubojem ani v nejmenším, naopak, vše probíhalo harmonicky. Opravdu, proč by Rusové ovlivňovali americké volby? Zvlášť když to říká i Putin. Nejspíš je tedy neovlivňoval nikdo, možná jen pár potrhlých hackerů nebo čínská tajná služba.
Občas bývá Trump chválen za svůj přímočarý styl vyjednávání. Jenže ono to není ani tak vyjednávání, jako vynucování si ústupků. Může to fungovat v byznysu, ale také ne vždycky. Politika není hra jednotlivců. Ani egomaniak typu francouzského prezidenta není tak pošetilý, aby opakoval své chyby. Možná není jen méně pošetilý, ale také chytřejší, protože se z chyb umí poučit. Trump se nepoučí nikdy. Kdyby neměl v zádech obrovskou mašinu jménem USA, ale nějakou menší zemi, byl by všem jen pro smích a všem na obtíž. Jenže on má v zádech USA a ty z něj dělají nevypočitatelný a rizikový faktor mezinárodní politiky.
Když se hned po zvolení kdekdo do Trumpa navážel, byl jsem toho názoru, že je třeba dát mu čas, aby ukázal, jaký je. Neměl jsem bůhvíjaká očekávání, ale považoval jsem a považuji za faul apriorní kritiku, založenou jen na osobním a politickém antagonismu. Po helsinském summitu se dá říci, že Trump už měl dost příležitostí, aby se předvedl. Pro USA je možná jeho domácí politika přínosem – nedokážu to posoudit. Jeho zahraniční politika se ale dostává do fáze, kdy začíná vyvolávat kritiku (zavádění cel, vypovídání ekonomických dohod) a nyní už i posměch. To není dobré. Nejen že se nedostaví úspěchy tam, kde bychom si je přáli, například při vyjednávání s Íránem nebo s KLDR, ale může vést k fatálním důsledkům tam, kde jeho předchůdci trestuhodně zaspali a dnešní administrativa také s řešením nespěchá, protože je nemá. To se týká především vztahů s Ruskem a s Čínou. Nejde jen o Ukrajinu. Takové Jihočínské moře je ve skutečnosti sud střelného prachu, u něhož si někdo hraje se sirkami. Blízký východ je ve stavu, který se ani zdaleka nepodobá řízené změně k lepšímu.
Velký hlučný chlap zahleděný jen do sebe a s mocí, která jej svedla, není dobrým kandidátem na spasitele. Nejhorší je, že na současné mezinárodní politické scéně není nikdo, kdo by byl takové role hoden nebo kdo by se o ni mohl aspoň ucházet.
