Prezident Trump splnil svůj slib z kampaně a odstoupil z mezinárodní dohody, která měla za cíl zastavit íránský jaderný program. Úmysl tak učinit hlásila administrativa dlouho dopředu a po nedávných výměnách na postech ministra zahraničí a hlavního zahraničněpolitického poradce prezidenta se něco takového očekávalo. Přesto se evropští spojenci USA do poslední chvíle snažili Spojené státy přesvědčit, aby od dohody neodstupovaly. Trump věren svému heslu „Amerika především“ nakonec na názor Francie a Německa nebral ohled. Podpořili ho ale jiní tradiční američtí spojenci, Izrael a Saudská Arábie. 

Prezident deklaruje, že jeho hlavním cílem je přimět Írán k jednání o nové a pro USA výhodnější dohodě. Bez ohledu na to, jestli se to podaří, či ne, zůstává faktem, že Írán dohodu dodržuje, jak potvrzuje i Mezinárodní agentura pro atomovou energii. Ani izraelský premiér Netanjahu ve svém televizním vystoupení nepřinesl důkaz o opaku. Jistě, Írán lhal o svém jaderném programu před uzavřením dohody, ale je jisté, že impulzem k jejímu vypovězení není nějaká nenadálá krize a porušení. 

Hlavní problém totiž spočívá na americké straně. Když se dohoda schvalovala, tehdejší prezident Obama se s vědomím toho, že prosadit smlouvu s Íránem v senátu bude téměř nemožné, rozhodl schválit ujednání formou takzvané exekutivní dohody. Ta se používá celkem často pro schválení méně významných dohod na mezinárodním poli. Čím dál častěji se ale používá i pro důležité věci, které dříve musely projít senátem. Byť šlo tehdy o krok kritizovaný, tak se rozhodně nedá říci, že by Obama byl v tomto ohledu novátorem. 

Jen mezi lety 1977 a 1996 USA uzavřely asi 300 mezinárodních smluv ratifikovaných senátem, ale celých 4000 dohod schválených tzv. exekutivní dohody. To už v roce 1942 posvětil Nejvyšší soud USA a v roce 1957 pak přidal podmínku, že takto schválené dohody nesmí měnit americké zákony a ústavu. Jinak je ale rozhodnutí zda použít náročnější proces ratifikace, kdy se smlouvou musí souhlasit 67 ze 100 senátorů, nebo jednodušší exekutivní proces, spíše politické. Vše má ale samozřejmě háček. 

Pro následující administrativu je technicky stejně jednoduché takovou dohodu zrušit. Jediné, co je v tomto ohledu limituje, je případná ztráta popularity. Jelikož ale Trump vypovězení dohody avizoval již v kampani, je nepravděpodobné, že by ho za to jeho voliči bezprostředně trestali. Otázkou ale zůstává, co se stane, pokud se novou výhodnější dohodu uzavřít nepodaří a naopak dojde k eskalaci. 

Někteří komentátoři se vyjádřili v tom smyslu, že konečným cílem prezidentova postupu je změna režimu v Íránu. Ten čelil v poslední době velikým domácím protestům a ekonomika, kterou obnovení sankcí bezpochyby zasáhne, je na tom už tak poměrně špatně. Je docela dobře možné, že americká administrativa tak skutečně sleduje jen úpravu stávající dohody, ale stejně tak, že vsází na to, že už tak rozkolísaný režim nevydrží. Problém je ale v tom, že pád současného vůdce Rúháního může k moci vynést nacionalistické síly, které izolace politicky spíše posílí. 

Pro rozbouřený Blízký východ to tak může znamenat další ránu. Ta největší potíž je ale v tom, že pokud by se takové obraty, kdy jedna administrativa něco dojedná a ta následující to škrtem pera zase zruší, opakovaly, mohou se Spojené státy stát nedůvěryhodným partnerem k jednání.