Telefonická gratulace tchajwanské prezidentky Tsai Ing-wen (Cchaj Jing-wen ) nově zvolenému americkému prezidentovi Donaldu Trumpovi minulý pátek (2. 12.) vyvolala značný rozruch a znovu upozornila na vágní status Tchaj-wanu v amerických (a potažmo celosvětových) mezinárodních vztazích.
Rozruch byl nakonec zdá se větší v sinologických než v mezinárodně-politických kruzích. Řada specialistů na vztahy s Čínou nesla prolomení dlouholetého tabu na přímý kontakt mezi prezidenty obou zemí s krajní nelibostí jako nebezpečný avanturismus, který otřese americkými vztahy s Čínou. Padaly temné výstrahy („takhle začínají války„) i ostrá slova na adresu nově zvoleného amerického prezidenta („bezedná prasečí ignorance a bezhlavost“).
Pozorovatelé vesměs předvídali prudkou reakci čínských představitelů a zejména dlouhodobě v nacionalistickém duchu zpracovávané čínské veřejnosti. Tyto obavy se – alespoň prozatím – ukázaly jako přehnané. Čínský ministr zahraničí Wang I se vyjádřil nezvykle opatrně a nedošlo ani na živelné reakce čínské veřejnosti – už proto, že zprávy o telefonátu byly z čínských médií i z internetu vyretušovány cenzurou. Peking zjevně nemá v úmyslu celou věc příliš rozmazávat.
Telefonát představoval první známý přímý kontakt mezi prezidenty USA a Tchaj-wanu od přenesení amerických diplomatických vztahů z Čínské republiky (Tchaj-wan) na Čínskou lidovou republiku (pevninská Čína) v roce 1979. Vztahy USA k Tchaj-wanu se od té doby řídí několika dokumenty a prohlášeními, z nichž některé jsou záměrně vágní a jiné si navzájem protiřečí.
V původním Šanghajském komuniké (1972), jež vzešlo z průlomové cesty Richarda Nixona do ČLR v roce 1971 (kdy v Číně stále ještě oficiálně probíhala Kulturní revoluce) se pouze konstatuje, že „na obou stranách Tchajwanské úžiny se má zato, že existuje pouze jedna Čína“, což tehdy skutečně odpovídalo realitě. Tzv. „Druhé komuniké“ uzavřené Jimmy Carterem u příležitosti oficiálního navázání diplomatických styků v roce 1979 bylo explicitnější v uznání Pekingu jako jediné právoplatné vlády v Číně. Ještě téhož roku na ně reagoval Kongres Zákonem o vztazích s Tchaj-wanem (Taiwan Relations Act), který zakotvil pokračující (polo-oficiální) vztahy s Tchaj-wanem, včetně příslibu dodávek amerických zbraní na obranu ostrova.
Intenzivní diskuze o vztazích s Tchaj-wanem se potom vedly během administrativy Ronalda Reagana, který byl stoupencem užších vztahů s ostrovem. To se odrazilo v tzv. Šesti ujištěních (Six Assurances, 1982), kde se USA v podstatě zavazují, že nepřistoupí na čínskou interpretaci formule „Jedné Číny“. (Šest ujištění a Zákon o vztazích s Tchaj-wanem letos znovu potvrdil Kongres ve zvláštní rezoluci).
Bill Clinton naopak poskytl Pekingu v podstatě opačné „ujištění“ v podobě politiky tzv. „Tří ne“ (Three Nos, 1998): USA nepodporují samostatnost Tchaj-wanu, existenci „dvou Čín“ ani členství Tchaj-wanu v mezinárodních organizacích vyžadujících státnost.
Všechny tyto dokumenty se nedají snadno sladit do jasné a jednoznačné politiky. Spojené státy skutečně po léta úmyslně mlží v rámci doktríny „strategické vágnosti/mnohoznačnosti“ (Strategic Ambiguity), kdy odmítají jednoznačně definovat svůj postoj k Tchaj-wanu a zejména odpovědět, zda by ho bránily v případě napadení ze strany pevninské Číny.
Právě tato koncepce strategické vágnosti, která se snaží Peking příliš nedráždit otevřeným uznáním Tchaj-wanu jako samostatného státu, představuje podle svých stoupenců záruku míru mezi oběma čínskými státy. Trump svým telefonátem podle nich tento křehký status quo bezdůvodně a zbrkle narušil.
V tuto chvíli je ovšem těžké říct, zda byl Trumpův telefonát skutečně jen zbrklým gestem, nebo předzvěstí nějakého zásadnějšího obratu v politice k ČLR a k Tchaj-wanu. Jeho poradci pro Čínu Peter Navarro a Michael Pillsbury totiž podobný obrat signalizují již delší dobu. Argumentují přitom, že status quo v oblasti západního Tichomoří dávno narušila Čína svou agresivní politikou v Jihočínském moři, která podle nich vyžaduje řádnou odezvu.
Jako obvykle je u Trumpa těžké posoudit, co je jen show, a co nějaká promyšlená politika; v tomto případě je ale docela možné, že telefonát s prezidentkou Cchaj nebyl ani zbrklý, ani náhodný.
