Salih Muslim, zadržený českou policií, je bývalý vůdce politické organizace syrských Kurdů PYD (Strana demokratické unie). Za její ozbrojenou složku jsou považovány Lidové obranné jednotky (YPG), které se vyznamenaly v bojích proti Islámskému státu. Obě organizace jsou tureckým státem považovány za teroristické, úzce propojené s tureckou PKK (Kurdská strana pracujících). Ta je i v Evropské unii považována za teroristickou organizaci.
Salih Muslim se opakovaně vyjádřil, že cílem PYD není vytvoření kurdského státu nebo autonomie na syrském území. Turecký prezident Erdoğan v této souvislosti už před několika lety prohlásil, že Turecko „nikdy nepřipustí vznik kurdské entity na syrském území“.
Turecká vláda si už roky stěžuje na neochotu evropských států vydávat do Turecka hledané členy PKK. Podle tureckých zdrojů už vláda požádala řadu zemí EU, především Německo a skandinávské státy, o vydání asi 4000 osob, obviněných z členství v teroristických organizacích, zejména v PKK. Údajně zatím nebyl do Turecka vydán nikdo. Standardním vysvětlením bývá, že podklady dodané tureckými úřady nedostačují k vydání a že turecká vláda nebyla schopna ani přes urgence požadované doplňky dodat.
Zadržený S. Muslim patřil k těm Kurdům, s nimiž Ankara svého času byla ochotna jednat. Dokonce byl dvakrát (v letech 2013 a 2014) pozván do Turecka k jednáním. Po krachu rozhovorů byl v listopadu 2016 na něj a 47 dalších osob vydán v Turecku zatykač pro údajnou účast na organizování bombového atentátu v Ankaře v únoru 2016. Atentát provedla PKK, prý s vědomím vedení PYD.
Turecké ministerstvo spravedlnosti se loni rozhodlo zařadit S. Muslima na tzv. červený seznam, který byl nakonec připraven až letos v únoru a předán Interpolu. Ten měl seznam posoudit a v případě, že by uznal turecké argumenty, byl by seznam rozeslán členským zemím, od nichž se pak očekává, že hledanou osobu zadrží a deportují ji do země, která o její vydání žádá.
Podle tureckých zdrojů Interpol na tureckou žádost nereagoval, což bývá diplomatický způsob, jak odmítnout požadavek druhé strany bez otevřené konfrontace. Podle názoru nejmenovaného oficiálního zdroje v Ankaře by vydání S. Muslima bylo překvapením: „Samozřejmě, že žádáme o jeho vydání. Ale splnění naší žádosti by bylo překvapením. Ale i když vydán nebude, pocítí velice silně, že Turecko prahne po soudu s ním.“ (Hürriyet Daily News, 25. 2. 2018)
Salih Muslim hodně cestuje, účastnil se různých konferencí v Evropě, ale bylo mu dvakrát odmítnuto vydání víza do USA. Odkud získal české vízum, to samozřejmě autor tohoto textu neví, ale jako syrský státní příslušník o ně měl správně požádat v Damašku. Spekulace, že by jeho vydání do Turecka mohlo snad vést k propuštění dvou českých občanů, odsouzených v Turecku za spolupráci s teroristickými organizacemi, jsou opravdu jen spekulacemi. Už třeba jen proto, že se nejedná o tureckého, ale syrského občana.
Rovněž úvaha, že jeho vydáním bychom si naklonili tureckou vládu k nějaké formě kompenzace za zmařenou investici, je asi lichá. Někdo, kdo je turecké vládě nebo prezidentovi hodně blízký, si nejspíš přál, aby byl odstraněn turecký člen konsorcia. Jeho vyřazení pro údajný podíl na pokusu o převrat pak vedlo k definitivnímu krachu poněkud křehké české účasti na projektu. Šlo o peníze, nikoli o mezinárodní politiku.
Česká republika je jediná země EU, která z dobrých důvodů udržuje s Damaškem diplomatické styky. Turecká a syrská vláda jsou momentálně ve stavu nevyhlášené války v důsledku tureckých vojenských operací proti Kurdům na syrském území. Výrok, že by vydání S. Muslima bylo pro tureckou stranu „překvapením“ naznačuje, že případné odmítnutí našich orgánů vydat jej do Turecka může sice vyvolat jistou nevůli na turecké straně, ale asi sotva nějakou vážnou kolizi.
Turecká diplomacie je v tomto směru dobře „vytrénovaná“ po několika dramatických etudách s evropskými zeměmi (Německo, Rakousko, Nizozemsko, Belgie) a je si také dobře vědoma, jaký význam mají unijní státy pro tureckou ekonomiku. Česká republika sice nemá v Turecku váhu Německa nebo Rakouska, ale přidělávat si další problémy s EU asi není v zájmu turecké vlády. Ke střetu sice dojít může, ale jako tolik jiných a mnohem vážnějších neshod mezi Tureckem a jinými zeměmi, i tato bude časem odložena a „zapomenuta“.
