Ilustrační foto FOTO: ČTK/Ukrinform/Serhii Hudak
FOTO: ČTK/Ukrinform/Serhii Hudak
Zatímco se k ukrajinským hranicím stahují ruská vojska, ani jedna ze stran hrozícího konfliktu stále nevzdává diplomatická vyjednávání. Jejich aktivním prostředníkem by se teď rád stal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. A to navzdory tomu, že turecké drony, které v konfliktu na Donbase používá Ukrajina, byly podle některých analytiků jedním ze spouštěčů současné krize.
Turci prodali Ukrajincům první drony Bayraktar TB2 v roce 2019. Ukrajina je ale dlouhou dobu využívala hlavně k průzkumným letům a monitoringu. To se změnilo vloni. Tehdy 26. října poničili proruští separatisté dělostřeleckými útoky dva civilní domy ve frontové vesnici Hranitne a zranili dva ukrajinské vojáky, z nichž jeden zraněním podlehl.
Po tomto incidentu nasadila Ukrajina poprvé turecký dron k bojové akci. Ze záběrů, které zveřejnila ukrajinská armáda, je vidět, jak dron cílí na objekt, poté jeho přesný zásah a to, jak ze zasaženého objektu stoupá dým a prchají od něj dva lidé.
Podle serveru defence-ua.com byla cílem 122mm houfnice D-30 a Bayraktar nepřátelskou pozici detekoval a zničil ze vzdálenosti patnácti kilometrů. Ukrajinská armáda po útoku vydala prohlášení, kde uvedla, že ozbrojené síly budou nadále zvyšovat taktiku bojového použití Bayraktarů k odvrácení ruské agrese.
Drony mění hru
Reakce Moskvy na sebe nenechala dlouho čekat. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov hned druhý den označil Turecko za nepřímého spoluviníka situace: „Vidíme, že jakmile se tato výzbroj dostane do rukou armády, může být potenciálně použita a to jen destabilizuje situaci na Ukrajině,“ citovala Peskova agentura Tass. Následovaly telefonáty mezi ruským prezidentem Putinem a jeho tureckým protějškem Recepem Tayyipem Erdoganem. Jejich výsledek nikdo nezveřejnil, Ankara nicméně odmítá nést zodpovědnost za používání tureckých dronů Ukrajinou.
Naposledy se prodej dronů snažil tento víkend obhájit turecký ministr obrany Hulusi Akar. Podal ho jako součást závazků NATO vůči nečlenským partnerům Aliance. „Posilování obranných schopností Ukrajiny představuje jeden z bodů individuálních akčních plánů partnerství NATO. Turecko přispělo k posílení obranné kapacity Ukrajiny, bilaterálně i v rámci NATO,“ řekl Akar, který tak odmítl tvrzení některých analytiků, že prodej tureckých dronů a jejich následné použití vlastně spustily současnou vojenskou krizi v ukrajinském pohraničí.
Deník Washington Post citoval ukrajinského bezpečnostního poradce a bloggera Alexeje Arestovyče, podle kterého turecké drony zásadně změnily hru, protože jejich zakoupením výrazně vzrostly bojové schopnosti Ukrajinců. Drony podle Washington Post nabízejí Ukrajincům leteckou sílu za zlomek nákladů, které jsou potřeba k udržování tradičního letectva.
Potvrzuje to i jejich úspěšné použití v Libyi, Sýrii a nedávno v Náhorním Karabachu, kde Ázerbájdžánu významně pomohly zkrátit vítězný boj s Arménií. A Rusku se to vůbec nelíbí: „Rusko zaznamenává trend, kdy země NATO dodávají Ukrajině stále více zbraní, a nelíbí se mu, kam to směřuje,“ komentoval pro Washington Post současný vývoj analytik z Institutu pro výzkum zahraniční politiky Rob Lee.
Erdogan, mírotvorce z nouze
Turci teď bruslí na hodně tenkém ledě. Na jednu stranu mají na Ukrajině velké obchodní plány, Kyjev chce od Ankary nakoupit další bezpilotní letouny a obě země uzavřely také předběžnou dohodu o tom, že by se turecké drony vyráběly i na Ukrajině. Na továrnu podle agentury Bloomberg už ukrajinská vláda dokonce vyčlenila pozemky.
Turci by také chtěli s Ukrajinci spolupracovat na vývoji nosných vesmírných raket podobných Zenitu-2 a dalších projektech. Vřelost vzájemných vztahů dokazuje i fakt, že ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj se od svého zvolení v roce 2019 setkal s tureckým protějškem minimálně pětkrát, častěji než s jinými zahraničními státníky. Erdogan se také připojil k tzv. Krymské platformě, která vznikla vloni a jejímž cílem je hledat řešení návratu Ruskem anektovaného krymského poloostrova Ukrajině.
Jenže Recep Tayyip Erdogan zároveň potřebuje udržet dobré vztahy také s Ruskem. Turecko před čtyřmi lety investovalo nemalé peníze do nákupu nejnovějších ruských systémů protivzdušné obrany S-400, Rusko také dostavuje na jihu Turecka jadernou elektrárnu Akkuyu a před dvěma lety byl spuštěn rusko-turecký plynovod TurkStream obcházející Ukrajinu.
Nezanedbatelné ale nejsou ani „menší“ ekonomické zájmy. Dovoz turecké zeleniny a ovoce, stejně jako byznys tureckých stavebních společností v Rusku. Turecko benefituje také z početné ruskojazyčné turistické klientely a v poslední době i z dovozu ruské pšenice, protože ceny chleba v Turecku raketově rostou.
Prezident Erdogan potřebuje udržet dobré vztahy jak s Ukrajinou, tak s Ruskem a zároveň plnit své závazky v NATO. Situace pro něj vypadá téměř neřešitelně, přišel proto s pokusem pasovat se do role potenciálního mírotvorce. Ukrajinskému i ruskému prezidentovi nabídl roli prostředníka v urovnání doutnajícího konfliktu. Oba vůdce v telefonátech pozval do Turecka. Reakce přišla rozpačitá. Erdogan proto plánuje počátkem února navštívit Kyjev a doufá i v návštěvu Moskvy.
Kreml 19. ledna zopakoval, že by uvítal turecké snahy „ovlivnit Ukrajince a přesvědčit je, aby plnili stávající dohody a závazky“ s odkazem na Minské dohody z roku 2015. Jinými slovy, Rusko nehledá prostředníka pro jednání s Ukrajinci, ale spíše prostředníka, který by Ukrajincům podporovaným Američany a Brity zabránil ve vojenském střetu. A na to je prezident Erdogan při všech svých ambicích přece jen malá ryba.
Bospor opět na mušce
Jeho manévrovací prostor teď tedy spočívá především v tom, jak naloží s udržením statusu quo ohledně tureckých průlivů Bospor a Dardanely.
NATO dlouhodobě požaduje, aby Turci dovolili rozšířit přítomnost Aliance v oblasti Černého moře. Zatím stále platí úmluva z Montreux z roku 1936, která je zásadní pro ruské zájmy v Černém moři. Úmluva reguluje námořní dopravu přes Bospor a Dardanely – námořní spojení mezi Středozemním a Černým mořem – a ukládá přísná omezení pro vojenské lodě států nepřiléhajících k Černému moři. Tím do něj účinně omezuje přístup námořních sil USA a NATO.
Požadavek, aby Turecko jako člen NATO dovolilo americkým válečným lodím proplout do Černého moře jako součást zastrašovací strategie Ruska, přišel už jednou během gruzínsko-ruské války v roce 2008. Erdogan ze situace tehdy vybruslil šalamounsky. Válečné americké lodě s odkazem na úmluvu z Montreux přes průliv nepustil, přesto ale podporoval program vlaků s vybavením pro gruzínskou armádu. Jestli se mu podobný scénář může povést i s krizí na Ukrajině, která má mnohem větší mezinárodní rozsah i potenciální dopady, se ukáže během následujících týdnů.
Text publikujeme s laskavým svolením serveru HlídacíPes.org.
