Ve středu 13. června se v Bruselu uskutečnilo setkání představitelů Evropské komise s tureckým náměstkem ministra pro evropské záležitosti (bývalý náměstek ministra zahraničí a poté turecký velvyslanec při Evropské komisi) a politickým ředitelem tureckého MZV. Schůzka byla přípravou na další jednání mezi Tureckem a EU o tom, jak bude probíhat další cesta Turecka do Evropské unie. Jednalo se o dosti citlivých záležitostech, přičemž cílem schůzky bylo samotné jednání, nikoli závěry nebo nějaká dohoda. Na to by mohlo dojít při budoucích setkáních na podstatně vyšší úrovni. Co bylo předmětem jednání diplomatů? Možné posílení celní unie, dohoda o migraci, liberalizace víz pro turecké občany, boj proti terorismu a samozřejmě příprava dalších setkání na vyšší úrovni v rámci politického a ekonomického dialogu mezi Tureckem a EU.

Po bruselském summitu NATO, kde se Erdoğan sešel s hlavními představiteli EU, se začaly objevovat náznaky, že turecká strana má plán na zlepšení vztahů se zeměmi EU, především s těmi rozhodujícími. Jak se ukázalo, spekulace, nepochybně živené řízenými úniky informací z turecké strany, měly pravdu – má to být „road-map“ pro cestu, jež má trvat dvanáct měsíců. Je třeba zdůraznit, že se jedná o turecký plán, nikoli o evropský, i když jeho předmětem je další cesta Turecka do EU. A protože je to plán turecký, obsahuje především turecké požadavky – otevření dalších negociačních kapitol, uvolnění dalších prostředků na pomoc syrským uprchlíkům a samozřejmě ten hlavní, protože pro občany nejpodstatnější bod, bezvízový styk se zeměmi schengenského prostoru.

Turecko ovšem není v pozici, kdy by mohlo Evropě vnucovat svou trasu a jednotlivé zastávky. Nejprve bude třeba zacelit rány z kampaně před referendem, které se ještě dostatečně nezahojily. V září budou v Německu volby, a tak bych v tomto směru neočekával nějaký výrazný pokrok před koncem září letošního roku.

Otevření nových kapitol bude dost těžké, tím spíš, že Turecko má snad trochu překvapivě zájem o kapitoly č. 23, Justice a základní práva, a 24, Spravedlnost, svoboda a bezpečnost. V dnešní situaci dost odvážný pokus od země, která má dosti problematickou reputaci v obou oblastech.

Preferované kapitoly jsou blokovány Kyprem, který bude turecké přání interpretovat jako pokus vyvinout tlak na Kypr prostřednictvím unijních institucí. Samo o sobě by to nebylo nic divného ani překvapivého, je to standardní diplomatický postup. Turecko ale požaduje pro severokyperské Turky podíl na exploraci a využití ropných a plynových ložisek ve Středozemním moři. Smlouvy už Kypr uzavřel s kdekým, někde už se těží, jinde se teprve začíná s průzkumem a Turecko vyhrožuje, že si to nenechá jen tak líbit. Ani jedna strana nebude chtít mrknout jako první, takže nejspíš na tyto kapitoly hned tak řada nepřijde.

Kyperský patron Řecko je v tureckém hledáčku už tradičně. Řekové nedávno opakovaně odmítli vydat do Turecka uprchlé vojáky k potrestání a Turci se vrátili ke staré taktice provokativních přeletů na řeckými ostrovy, a i jejich námořnictvo občas „prudí“ spojence manévry v blízkosti řeckých břehů. Za takové situace se nové kapitoly v EU otevírají dost těžko.

Turecko zatím souhlasí se svou účastí na dalším kole jednání o rozděleném Kypru a požaduje, aby se jednalo „bez předběžných podmínek“. To je známka, že v klinči, v němž se nachází všichni účastníci, se nikdo necítí dost silný na to, aby se jej pokusil rozbít a nikdo dost slabý na to, aby hodil ručník do ringu. Nikdo netuší, kolik ještě bude následovat kol „nadějných rozhovorů“.

Vydírání Evropy skrze syrské uprchlíky se unijní instituce snaží brzdit věcnými argumenty, například podrobnou informací o tom, jak a kdy byly turecké straně poskytnuty dohodnuté první 3 miliardy eur. Pokud jde o vracení ilegálních migrantů do Turecka, připomíná bilance tu naši s počtem přijatých uprchlíků. V celém roce 2016 bylo z Řecka předáno do Turecka 801 osob, to znamená kolem dvou osob každý den. Za necelou polovinu letošního roku je to zhruba stejné číslo – 364 osob za pět měsíců. Turecko proto může s klidným svědomím vyzývat EU, aby přijímala více uprchlíků a aby rychleji posílala peníze.

Na straně druhé se Turecko snaží poskytnout o sobě i pozitivní informace. K těm patří propuštění zadržovaných novinářů (italského a francouzského) a údajně v Bruselu sdělená informace, že úvahy o znovuzavedení trestu smrti „už nejsou součástí prezidentovy agendy“. Co znamená tento enigmatický výrok, to se teprve uvidí.

Další kroky v unijní agendě teprve ukážou, co vlastně turecká strana myslí vážně, co jsou jen balonky poletující vzduchem a co budou ty pravé balvany v cestě. Jedním z nich se velice snadno může stát současné turecké angažmá v tzv. katarské krizi.

Turecko se dohodlo s Katarem na vytvoření společné vojenské základny. Prezident Erdoğan rozpoutal diplomatickou ofenzivu po telefonních linkách – mluvil s ruským, francouzským a indonéským prezidentem, se saúdským, jordánským a bahrajnským králem, s kuvajtským šejkem, s libanonským a malajsijským premiérem. Snad ještě tento týden bude telefonovat s prezidentem Trumpem. Všichni mají v islámském světě vliv a všechny přesvědčoval o nutnosti řešit problém jednáním, nikoli bojkoty, nebo dokonce silou. Jakých výsledků dosáhl, to poznáme až podle vývoje v regionu. Zatím se zdá, že mnoho nepořídil. V Evropě mu angažmá na straně Kataru, posílené jeho známou slabostí pro Hamás a Muslimské bratrstvo, asi nebude moc platné.