Po dálnici, která bývá většinou poloprázdná, se z Ankary do Istanbulu dostanete za necelé čtyři hodiny (znám řidiče, který to umí za mnohem kratší dobu). Předsedovi Republikánské lidové strany (CHP), kterou založil Mustafa Kemal, řečený Atatürk, to pěšky trvalo 25 dní. Jako tak často při podobných akcích, cílem nebyl Istanbul, byť tam pochod končil, ale cesta sama. Kemal, příjmením Kılıçdaroğlu, ukázal, že není radno jej podceňovat.

Jako předseda strany se vždycky choval se snad vrozenou skromností a umírněností, kterou si někteří pletli s opatrnictvím a nedostatkem tvrdosti. Kritikové mu posměšně říkali Piliçdaroğlu – „kılıç“ je „meč“, zatímco „piliç“ znamená „kuře“. Vždy vystupoval státotvorně a demokraticky. Od svého hlavního soupeře, prezidenta Erdoğana, se navíc odlišoval civilním projevem, vzdáleným prezidentovým exaltovaným, někdy až pouťovým a skoro vždy hněvivým veřejným vystoupením.

Pochod začal 15. června a skončil v neděli 9. července velkou manifestací příznivců CHP, odpůrců prezidenta a stoupenců demokracie a svobody. Bezprostředním impulsem zahájení pochodu bylo odsouzení poslance (bývalého novináře) za CHP na 25 let vězení za to, že údajně prozradil státní tajemství.

„Tajemstvím“ bylo, že poblíž syrské hranice byla agilním četníkem zastavena kolona nákladních aut. Z prvního náklaďáku vyskočil vzteklý civilista, který tvrdil, že konvoj veze zdravotnickou pomoc Turkmenům do Sýrie, že je pod ochranou tajné služby a vůbec, ať se četník klidí z cesty. Ten se nedal a jak se ukázalo, „zdravotnickou“ pomocí byl vojenský materiál, který zranění způsobuje, nikoli léčí. Komu přesně byl určen, není dodnes úplně jasné. Odnesl to opoziční poslanec, který zveřejnil video z incidentu. Tajemstvím mělo zůstat, že se Turecko tak nehorázně vměšuje do syrského konfliktu.

Provládní deník Sabah se závěrečné manifestaci posmíval – několik poslanců za CHP si prý spletlo fotografie z dubnového mítinku prezidenta před referendem s údajně mnohem menším shromážděním protestujících. Podle některých odhadů se přitom na manifestaci nedostaly desetitisíce lidí, protože policie prostor uzavřela s vysvětlením, že „už je plný“.

Kdyby mělo být pravda tvrzení, že o žádnou velkou akci nešlo, asi by mluvčí prezidentovy strany AKP volil jiná slova než ta, která použil: „Vyzývám pana Kılıçdaroğlua, aby respektoval parlament a politiku. Pustil se do nebezpečné hry! … Pokud vyzýváte lidi, aby vyšli do ulic, je to fašismus.“ Opravdu? Proč se tedy prezident tak rád chlubí tím, že v době převratu to byl „lid“, který se na jeho výzvu vydal do ulic bránit vládu? Proč se chlubí šesti- i sedmimístnými čísly, když vypráví, kolik lidí bylo na jeho mítinku?

Že to v Turecku není tak zlé, jak tvrdí opozice a škarohlídi v Evropě, vysvětlil mluvčí AKP jasně: „Pan Kılıçdaroğlu, který nás obviňuje z diktátorství, srovnává dnešní Turecko s příklady ze 40. let. Cožpak by mohl takhle pochodovat v Německu 40. let?“ Popravdě řečeno, mohl – od května 1945 určitě, ale ne v NDR, jež byla pečlivě spravována jedinou správnou stranou. Ne všechno, co se samo označuje za demokracii, je skutečně demokratické. Smutným příkladem je právě dnešní Turecko.

Po skončení pochodu a manifestace navštívil M. Kılıçdaroğlu svého uvězněného spolustraníka. V narážce na pěší pouť z Ankary řekl novinářům: „Spravedlnost kráčí pomalu, ale ke svému cíli dojde.“

Pochod nebyl ani zdaleka jen vyjádřením podpory jednomu člověku. Jak řekl předseda CHP, „pochodovali jsme za neexistující spravedlnost. Pochodovali jsme za práva obětí, uvězněných zákonodárců a novinářů… Pochodovali jsme za profesory vyhozené z univerzit.“ Na shromáždění také přečetl deset požadavků, za které slíbil bojovat, dokud nebudou splněny. Všechny se týkají především dodržování lidských práv, demokratického vládnutí, spravedlnosti a některých sociálních požadavků.

Pro prezidenta a jeho věrné zřejmě není hlavním problémem pochod a mohutná manifestace. Ví dobře, že Evropa se momentálně víc zajímá o uprchlíky, o Putina a o teroristy na svém území. Navíc havarovala konference o Kypru, stále ještě trvá „bratrská“ rozmíška několika arabských zemí, prezident Trump ve Varšavě také nenudil, v Hamburku byl rachot jako na frontě, koho by zajímal nějaký opoziční politik v Turecku? Mimo Turecko téměř nikoho, to je smutná pravda. Erdoğana ovšem zajímá Turecko.

Opozice byla oslabena referendem, protože bylo zdecimováno vedení HDP (kurdská Lidová demokratická strana), nacionalističtí oportunisté z MHP se přidali k prezidentovi, a najednou tohle! Ten drobný muž s dlouhým příjmením se vydal na pochod s transparentem nesoucím jediné slovo: Adalet (Spravedlnost). Než došel do Istanbulu (bude mu 69, denně ušel asi 20 km), přidaly se k němu desetitisíce a na Maltepe už jich demonstrovaly statisíce.

Kılıçdaroğlu v sobě našel sílu a ještě mu jí řádně přidali jeho podporovatelé. Pochod za spravedlnost nebyl jen jakousi manifestací, která zmizí, jako se objevila. Turci, zkrušení událostmi posledních dvou nebo tří let, nabírají dech a jak to má být v dobrém příběhu, ve chvíli nejhlubší deprese našli vůdce. Vysmívaného vládci, ale s náhle objeveným charismatem, se silnou osobní integritou a s velkou politickou zkušeností.

Plíživá dekemalizace dostala první velkou ránu. Smrtelná není, ale režim začíná krvácet. Turecko už není státem, v němž si diktátoři mohou dělat, co se jim zamane, i když to tak zvenčí často vypadá. Erdoğan není tak naivní a natolik zaslepený svou mocí, aby si toho nebyl vědom. Zdá se, že v Turecku začínají zajímavé časy.