Politikové, média i veřejné mínění na Západě soudí, že se USA měly v Sýrii zachovat jinak. Ovšem pohled z USA je jiný než pohled z Evropy. Trumpovi může jeho nepěkný krok vyjít – může mu totiž přinést hlasy těch, kdo neradi vidí US jednotky v zahraničí, zejména ve válečných zónách. Dosavadní vývoj mu umožňuje argumentovat tím, že válka v Sýrii běžela bez přítomnosti USA, za jejich přítomnosti a běží dál. Pokud se udrží zastavení palby, bude dokonce moci tvrdit, že válkychtivé šílence donutil hledat mírové řešení. 

Na syrském bojišti byli a jsou teroristi všichni, Asad, „rebelové“, islamisti… Turci po celou dobu podporovali vždy nejméně dvě seskupení a po celou dobu škodili Kurdům, v jejich slovníku „teroristům YPG“. Americká přítomnost měla, kromě likvidace Da´eš, za cíl spíš zadržování Rusů. Své kurdské spojence nakonec nechali ve štychu. 

Nyní přišel čas pro pragmatické řešení situace, která je jiným způsobem neřešitelná. Je to drsné, ale i pro Evropu je důležitější dobrý vztah s Tureckem než lidsky pochopitelné ohledy na jednotlivé skupiny Syřanů drcené válkou.

Turecko je po celou dobu jediným státem NATO bezprostředně ohroženým válkou ve svém sousedství. Erdoğan dlouhodobě varoval, že proti YPG zasáhne, pokud mu spojenci nepomohou chránit jižní pohraničí. Po celou dobu také paralelně vede svou vnitrostátní válku s PKK, všeobecně uznávanou za teroristickou organizaci. Soustavné útoky turecké armády na základny a seskupení PKK v Iráku se odehrávají bez jakékoli výhrady ze strany NATO nebo EU. Má totiž souhlas irácké vlády a vedení kurdské autonomní oblasti. Využívá nejen politické nejednoty kurdského obyvatelstva, ale i jeho vnitřního etnokulturního rozdělení. 

Žádný stát by beztrestně nemohl zasáhnout na území sousedního státu s odůvodněním, že „čelí trvalé hrozbě“. Turecku to bylo umožněno, protože je důležité a hraje silnými kartami. Hrozba další uprchlické vlny vyslané do Evropy je účinná, a účinná je také turecká diplomacie a analýza mezinárodní situace. Turecko bylo dobře připraveno a svou výhodu využilo.

Zprávy o starostech USA, co si počnou s jadernými zbraněmi umístěnými na základně v Incirliku, jsou jen báchorkami. Odchod jednotek USA z budoucího nárazníkového pásma na severu Sýrie byl uznáním důležitosti Turecka a zeleným světlem pro tureckou akci. Příchod Rusů byl jen gestem Asadova režimu (stará se o své občany) a arogancí Rusů, kteří ukazují USA a NATO, že v Sýrii chtějí rozhodovat oni. Do jisté míry to zatím vyhovuje i Izraeli, pokud se v prostoru neobjeví jednotky íránské. To považuji za prohru USA, jejichž prezidentovi to ale zjevně nevadí a jeho voličům nejspíš také ne.

 YPG není PKK, i když jsou považovány za sesterské organizace. Jako spojenci proti Da´eš byli přijatelní pro všechny, kdo mají s islamisty problémy. Turecko dnes argumentuje propagandou o hrůzovládě YPG, která v oblasti zavedla fungující správu. Totéž se v žádném případě nedá říci o těch částech Sýrie, kde dosud působí různé bojůvky, současní spojenci Turků při obsazování nárazníkového pásma.

Turecko si počíná brutálně v Sýrii i proti vlastním občanům. Kromě PKK, která je pronásledována vojenskými prostředky, jsou za nepřátele státu považováni v podstatě všichni, kdo kritizují prezidenta a jeho politiku. Nad tím se Evropa občas rozhořčuje, ale nedělá proti tomu nic, co by Turecko bolelo. 

Politické vztahy, například přístupová jednání s EU, zamrzly už před vypuknutím syrské války, a členství v Unii, byť vyhlašované za strategický cíl, už dávno není prioritou. Turecko občas utrpí nějaký ten šrám, ale nic víc. 

Ekonomické vazby jsou natolik důležité, že se stávají nedotknutelnými. I halasně oznámené embargo na vývoz zbraní má platnost omezenou na materiál „použitelný v přeshraniční akci“ a na teprve připravované vývozy. Ty už dohodnuté a většinou i zaplacené mohou klidně doběhnout – například dodávka ponorek z Německa a hladinových plavidel z Francie.

Členství Turecka v NATO zůstane nedotčeno. Turecko je natolik důležitou součástí obranného systému, že o jeho odchodu nemůže být ani řeči. Z evropské i z turecké strany. Turecko je totiž něco jako zátka. Její odstranění by otevřelo jihovýchodní Evropu nejen gigantickým migračním vlnám, ale i bezprostřednímu nebezpečí přeskočení lokálních konfliktů na evropskou půdu. Války na Balkáně v 90. letech jsou snad dostatečným varováním před tím, co by se mohlo stát.

Pro Turecko by odchod z NATO znamenal naprostou katastrofu. Bez amerického štítu a evropských ekonomik by dlouhodobě nedokázalo obstát v konkurenci s Íránem a Ruskem. Nejspíš by se stalo rejdištěm všech možných bojůvek, rychle by ztratilo svůj ekonomický význam a možná by ani nebylo možné zachovat integritu země. Různých animozit, starých křivd a nevůle je v této oblasti víc než dost.

Kurdové, za něž v celém příběhu vystupuje YPG, se tak opakovaně stanou obětí geopolitických zájmů nejen USA a Ruska, ale i všech států v regionu a v jeho sousedství. Vyřazením Turecka z NATO by byl bezprostředně ohrožen Izrael, celý Kavkaz a velká část Balkánu. Jižní Černomoří by se pro Rusko stalo toxickým sousedstvím, Kypr a zejména Řecko a Bulharsko by se staly frontovými státy. 

Chceme něco takového? Jsme schopni – my sami nebo celá EU – udělat „něco pro Kurdy“? Je vůbec na světě někdo, kdo by chtěl soudcovat takový zápas? Asi ne. Proto nejlepším ze špatných řešení je v podstatě jakákoliv stabilizace Sýrie. A v té „kurdská karta“ rozhodně není žolíkem. 

Pragmatická sázka na erdoğanovské Turecko a asadovskou Sýrii je jedinou realistickou volbou. Až vyhasne požár a usadí se prach, vrátí se mocenská mapa této části Blízkého východu do stavu, v jakém byla před rokem 2013. Vytrhnout z geopolitické vany turecký špunt se nikdo neodváží.