Tento týden probíhá výroční konference tureckých velvyslanců, letos pod heslem „Silná diplomacie: aktivní v terénu i u stolu“. Turecká zahraniční politika se tak na stránky novin dostala i ve své mírové a konstruktivní podobě. Ta nemírová se souběžně odehrává na syrském bojišti a v Iráku, nevlídná mírová pak ve východním Středomoří.

Na velvyslaneckých konferencích se (nejen v Turecku) jedná o vnitřních služebních záležitostech, jež bývají předmětem neukojené veřejné zvědavosti. Samotné zahraniční politice už veřejnost takový zájem nevěnuje. 

Ministr zahraničí M. Çavuşoğlu v projevu při společné večeři velvyslanců a představitelů organizací zastupujících turecké firmy a podnikatele přítomným sdělil, že se ekonomická váha „přesouvá ze Západu na Východ“. Může to být diskutabilní výrok, ale Turecko se rozhodlo neponechat nic náhodě. Ministerstvo zahraničí proto přichází s vlastní iniciativou, nazvanou „Asie na nový způsob“.

Jak to bude doopravdy, to se teprve uvidí, ale podle ministrových slov se zdá, že by mělo jít o kombinaci soft-power přístupu v kombinaci s klasickým hardwarem. S cílem „zlepšit vztahy s asijskými zeměmi různých regionů“ bude Turecko využívat „spolupráci ve vzdělávání, obranném průmyslu, investování, obchodu, technologii, kultuře a v politickém dialogu“. Klasický dort pejska a kočičky, v němž každý najde svou pochoutku.

Hlavním strategickým cílem je vytvořit kolem Turecka pás zemí, v nichž bude převládat „udržitelný mír a rozvoj“. Jak toho chtějí Turci docílit, to je trochu záhada – odsoudili anexi Krymu a zastávají se krymských Tatarů, ale spolu s Rusy válčí v Sýrií. Od Gruzie „odpadlá“ Abcházie je skvělým obchodním partnerem, s Arménií se nedaří otevřít hranice, protože tomu brání situace v Náhorním Karabachu – Turci bezvýhradně podporují ázerbájdžánský postoj. V Iráku vede Turecko válku s tureckými teroristy, s Íránem má velmi komplikovaný a delikátní vztah. Řecko a Bulharsko jsou dvě samostatné kapitoly, nicméně poměrně dobře ošetřené a bez rizika nějakého skutečného konfliktu. Totéž ale nelze říci o Kypru. 

Když k tomu přihodíme konfliktní stav mezi Evropskou unií a Tureckem, zadrhávající vztahy s USA a do jisté míry i s NATO, není tureckému ministrovi zahraničí co závidět. Snad proto ten toužebný pohled upřený do Asie, hlavně té, kde se mluví turkickými jazyky. 

Ministr se hrdě nechal slyšet, že si „naši západní přátelé teď začnou stěžovat a ptát se, co se to děje?“ Mohli by prý mít dojem, že Turecko mění „osu své zahraniční politiky“. Nejspíš proto, abychom si to nemysleli, dodal, že „Turecko samo je takovou osou“. (U nás se říká „pupek světa“, ale to nezní tak vznešeně.)

Svou proasijskou orientaci demonstrovala turecká diplomacie ihned. Vlažným přístupem k Ujgurům nebo třeba reakcí tureckého prezidenta na změnu statusu indické části Kašmíru. Jeho telefonát s pákistánským premiérem byl podporou nejen symbolickou. Jiným příkladem je dohoda ministerstev zahraničí Turecka a Uzbekistánu o spolupráci, a ustavení Společné turecko-uzbekistánské strategické plánovací skupiny.