Asi ještě ne, ale první krok byl učiněn. Prezidentova strana AKP celkově vyhrála, ale ztratila všechna prestižní místa. I ta, která v minulých komunálních volbách sebrala opozici mimo jiné v důsledky změny sociologického obrazu turecké společnosti.
Před lety se to připisovalo masivní vnitřní migraci, která do přímořských provincií a do velkých měst přivedla množství spíš konzervativně založených lidí z vnitrozemí a z východních částí země. Turecko je země mladých lidí a jak se zdá, tatáž dynamika, ale jinak motivovaná, způsobila, že voliči poslali prezidentovi vážné varování.
Bývalé bašty CHP (někdejší Atatürkova strana) se před lety staly pašalikem AKP. Ta vystupuje jako konzervativní demokratická strana hájící zájmy Turecka a kulturní identitu jeho obyvatel. Jejím základem je islám a vlastenectví. Její ikonou, zakladatelem a vůdcem je prezident Erdoğan. Posledních pět let, naplněných hospodářskými problémy (za něž si z větší části může vláda sama), korupčními skandály (ty vedly k tomu, že prezident a AKP vyhlásili de facto válku médiím), nevyřešený problém PKK (jednání s Öcalanem pod přímým vedením Erdoğana vyzněla do ztracena), válka v Sýrii (na jejímž rozpoutání má svůj podíl i Erdoğan) a milióny uprchlíků, to vše zřejmě přispělo k vystřízlivění části bývalých prezidentových stoupenců.
Hlavní silou změny ale nejspíš byli mladí voliči. CHP rozhodně není stranou mládeže, ale její program a do jisté míry i její představitelé lépe odpovídají tomu, jak si mladí Turci představují svůj život v Turecku. Když se prezident před časem sblížil s nacionalistickou MHP, nejspíš mu to právě mezi mladými odebralo dost hlasů.
V oblastech tradičně označovaných za kurdské, ve skutečnosti však se smíšeným obyvatelstvem a s jeho kurdskou částí rozpolcenou mezi sympatizanty PKK a ty, kteří nechtějí mít s terorismem nic společného, udělal prezident radikální profylaktický řez. Odstranil starosty, kteří prý byli „spojeni s PKK“, ale ve skutečnosti zastupovali opoziční Lidovou demokratickou stranu (HDP). Následně AKP získala vítězství ve třech východních provinciích, ovšem HDP v ostatních osmi.
Vládnoucí AKP se pyšní, že zvítězila ve většině obvodů, že spolu s MHP vyhrála nejvíc křesel v městských a obecních radách. Jenže ztratila Istanbul, kde prezident začal svou politickou dráhu, kde byl pro politiku uvězněn a kde po návratu triumfálně zvítězil. Ztrátu Istanbulu, města s gigantickým rozpočtem a lokomotivu tureckého hospodářství, nelze nahradit ničím, i když se AKP chlubí, že v něm získala 24 z celkem 39 okrsků.
Ztratila i Ankaru, hlavní a neskutečně rychle rostoucí město. AKP se ještě asi pokusí výsledky zvrátit prostřednictvím dovolání k Nejvyšší volební radě (YSK) ohledně nejasností kolem neplatných hlasů v Istanbulu a v Ankaře.
Opozice si udržela Izmir, korunu Egejského pobřeží, a znovu dobyla Antalyi, korunu pobřeží Středozemního. Docela příznačně získala opozice také celou evropskou část Turecka a téměř všechny provincie podél egejského a středomořského pobřeží.
Jsem rád, že jsem se v odhadu výsledků zmýlil! S vědomím všeho nehezkého, co se v Turecku odehrálo za posledních několik let, jsem ztratil víru v sílu tamější opozice. Jenže co záleží Turecku na mém názoru, že? Zato prezident Erdoğan má dobré důvody se zamyslet nad svou budoucností.
Když se nic nestane, budou další volby až téměř za pět let. Jenže v Turecku se vždycky něco stane. Za současné situace to může být v režii prezidenta, jehož pravomoci jsou takové, že může přímo a rychle ovlivňovat prakticky cokoliv. Nejen může, on to i dělá. Na druhé straně čert, gülenovci a opozice nikdy nespí a kdo ví, co kdo vytáhne na některého vlivného představitele AKP?
Před pěti lety dnešní prezident ustál megaprůšvih svých blízkých v rodině a ve vládě. Ustál i pokus o převrat, ustál kritiku při následujících čistkách a pevně třímá moc ve svých rukou. Vyzývá Evropskou unii, aby se konečně rozhodla, zda Turecko chce nebo ne. Kupuje sofistikované ruské zbraně a současně chce od USA nejmodernější stíhačky. S Íránem a Ruskem „řeší syrský problém“ a jaksi bokem i svůj problém s Kurdy (on říká s teroristy). Staví tak Turecko do stále nepříznivějšího světla v očích západních zemí. Přitom zapomíná, že jeho vlastní občané by raději žili jako na západě než v Erdoğanově trochu bigotním, špicly prošpikovaném a ekonomicky oslabeném Turecku.
Výsledek nedělních komunálních voleb je přesně to, co prezident Klaus nazval „nevýhra“. Nebyla to porážka AKP a nebyla to pro ni žádná velká výhra. Opozice nebyla drtivě poražena a získala několik cenných vítězství. Erdoğan udělá úplně všechno pro to, aby opozici vítězství v dobytých městech a provinciích patřičně zhořklo. Pokud se opozice ukáže být hodna svých vítězství a dokáže odolávat surovému tlaku, jsme svědky začátku odpočítávání konce Erdoğanova režimu.
