Po bouřlivé emocionální mezihře se Turecko začíná opět ucházet o členství v EU. Vstřícné reakce zejména německých politiků mu dávají naději, že by mohlo uspět – ne s členstvím, ale s obnovením negociací, které se zastavily jako by samy od sebe.
Na evropské straně zůstává nejen pachuť z výroků tureckého prezidenta a z pokřiku věrných ministrů, ale především nejistota, co vlastně turečtí představitelé myslí vážně: jednání o členství nebo nadávky evropským zemím? Provládní turecká média svými výzvami k oboustrannému zklidnění rétoriky nepřímo říkají, že vina podle nich leží na obou stranách.
Nevím, jak evropští představitelé, kteří by měli s Turky jednat, ale já si myslím, že vina je tentokrát jednoznačně na turecké straně. Nejde jen o nepravdivá tvrzení o prázdných slibech Evropanů, ale jde i o ně.
V roce 1963 uzavřelo tehdejší Evropské hospodářské společenství asociační dohodu s Tureckem. Z čistě propagandistických a psychologických důvodů dnes turecký prezident tvrdí, že tím byl Turecku dán slib vstupu země do seskupení, které se dnes jmenuje Evropská unie, a že tedy Turecko „padesát let čeká u dveří“. Není to pravda.
Teprve v roce 1987 podalo Turecko formální přihlášku k členství, která sice byla přijata, ale kandidátský status dostala země až v roce 1999. „Evropa“ skutečně nespěchala a nikdo se jí nemůže divit – výhrady k obrazu, jaký skýtalo Turecko přelomu století, byly stále víc než namístě. V euforii po pádu komunistických režimů a v situaci, kdy německá lokomotiva měla plno starostí se svým vlastním sjednocováním, nikdo na Turecko nespěchal.
Turecká očekávání byla uspokojena zahájením rozhovorů o vstupu na podzim roku 2005. Aby si ale Turci nemysleli, že to bude jen tak, dostali jasný signál o tom, co to je „připravenost na členství“ v podobě přijetí Bulharska a Rumunska v roce 2007. Když jsem v roce 2010 poprvé přejížděl autem bulharsko-tureckou hranici, měl jsem pocit, že opouštím příslovečný Balkán a přijíždím do vyspělé západní země. Dodnes je to pro mne ilustrací toho, jak jsou stanovena kritéria pro rozhodnutí, že daná země je na členství připravena. Je to vždycky v první řadě rozhodnutí politické. Turecko se musí smířit s tím, že místo výběrového řízení se účastní soutěže krásy kombinované s krasobruslením.
Elegance tureckého tance do Evropy byla těžce poškozena děním v samotném Turecku. To se netýkalo technické stránky negociací, ale obrazu, který o sobě podala turecká vládnoucí strana a její představitelé. Nejde jen o notoricky známý protiteroristický zákon, ale především o ochotu, s jakou je aplikován ve svých nejtvrdších ustanoveních.
Začalo to takzvanými „Gezi protesty“. Mládež tehdy naštvala premiéra Erdoğana a jeho reakce zase naštvala funkcionáře v Bruselu. Pak už se jelo z kopce (poznámka: původně jsem napsal „s kopce“, jak mne to naučili ve škole, ale Word mi to označil jako chybu; fakt to s námi jde taky s kopce).
Koncem roku 2013 vybuchla malá atomovka, které si mimo Turecko skoro nikdo nevšiml – bezprecedentní korupční skandál premiéra, jeho rodiny, několika ministrů, jejich rodin a dalších osob. Šlo o naprosto neuvěřitelné sumy peněz v hotovosti, poschovávané v krabicích, skříních a sklepech, a bleskově rozpuštěné na trhu s nemovitostmi. Všichni, kdo uvěřili, že to premiérovi zlomí vaz a pustili se do psaní o skandálu nebo dokonce – ta drzost – do jeho vyšetřování, ti všichni byli po zásluze potrestáni. Vězením, vyhazovem z práce, přesunem do vzdálených provincií podle klasického orientálního a bolševického modelu.
Evropa nevěřícně zírala a rozhovory s Tureckem se zadrhly. Definitivní ránu jim měla zasadit reakce vlády na neúspěšný vojenský převrat v roce 2015. To proto, že vládní mašina okamžitě vyrobila vnějšího nepřítele a čistky, které následovaly, se dají srovnat s tím, co se dělo u nás od dubna 1969. Teď se dokonce začínají brousit kudly v podobě možnosti obnovení trestu smrti. Snad se zpětnou platností? Kdo ví. Na evropské straně se o popřevratové likvidační vlně moc nemluví, což je chyba.
Pro prezidenta je prioritou jeho moc nad Tureckem a teprve potom postavení Turecka v mezinárodním prostředí. Letos v dubnu proto zaměstnal celou evropskou politickou a novinářskou obec. Chtěl vyhrát referendum a použil všechny zbraně, které měl k dispozici. Jeho taktika vedla k úspěchu a referendum vyhrál (není důležité, jestli úplně fair, prostě vyhrál).
Prach se usadil, vášně utichly a začínají další námluvy Turecka s Evropou. Ta je totiž pro Turecko přece jen důležitější než Turecko pro Evropu. Členské státy EU se konečně začínají ptát, jestli ještě mají o Turecko zájem. Jestli se ještě vůbec má s Tureckem vyjednávat, a pokud ano, za jakých podmínek a za jakou cenu?
Můj názor je, že vyjednávat se má, a že přitom je třeba tureckému prezidentovi dát jasně na vědomí, že nejde o evropské námluvy, ale o civilizační misi, která má Turecko změnit. Nezměněné, dnešní Turecko, by se nikdy členem EU nemělo stát.
Turečtí vůdcové se cítí trochu jistější, a i prezident se vrátil k tvrzení, že členství v EU je strategickým cílem jeho vlády. Zdá se, že onen příslovečný vlak demokracie, z něhož lze vystoupit, když dojedete do své stanice, ještě nedorazil tam, kam si pan prezident přeje.
Turecko sice nejede někam úplně jinam než Evropa, jak to dosvědčují jeho aktivity a postoje v NATO, ale má nejspíš pocit, že má z čeho vybírat a čím tlačit EU ke zdi. Jsou to jen chiméry, ale v novinách působí docela dobře a konstruktivně. Patří k nim například i budování nové Hedvábné stezky, na které pracuje i náš prezident.
Je pozoruhodné sledovat momentální tanec prezidenta Erdoğana mezi Evropskou unií, která skutečně je pro Turecko možným řešením jeho nejistoty, kam vlastně patří, a orientálním bazarem, nabízeným pekingskými vládci. Podobně jako prezident Zeman, i Erdoğan chce být zadobře se všemi, s EU, s USA, s NATO, s Putinem i s Číňany. Výhodou ČR je, že už v EU jsme a že neležíme na pomezí asijských stepí. Turecko tuto výhodu nemá a bude si muset vybrat. Evropská strana drží v ruce lepší karty, ale jestli má i lepší hráče, tím si jistý nejsem.
