Před desítkami let jsem měl spolužáka Tondu, který se snažil upoutat pozornost dívek tím, že po nich házel zledovatělé kusy sněhu. Pravda, vždycky si ho všimly, ale pravda je i to, že získal jen letmý pohled a nějakou nadávku.
Při čtení zpráv z Turecka mám pocit, že se tam nějaký místní Tonda pokouší upoutat pozornost na svou zemi. Docela se mu to daří. Jenže nejde o pobloudilou seznamovací metodu puberťáka, ale o vážně míněné výpady prezidenta a jeho věrných. Nejde také o rande, ale o důležité politické a ekonomické zájmy několika států, o budoucnost Turecka a o osud dnes už tisíců lidí (včetně cizinců), držených v tureckých věznicích pod nesmyslnými záminkami.
Už nejde jen o to, že si v Německu nějaký kabaretiér dělá blázny z tureckého prezidenta. Brzy po pokusu o převrat přitvrdili Turci ve svých žádostech o vydání „teroristů“. Použil jsem uvozovky, protože se jedná o lidi podezřelé z terorismu, nikoli o usvědčené teroristy. Turecko žádá vydání asi 4 700 osob (ve většině případů už celé roky marně) a Německo zase marně žádá o doplnění údajů, aby mohlo o vydání rozhodnout.
Němci si to pošpatnili ještě víc, když neumožnili konání veřejných mítinků před referendem. Před několika dny v Turecku zatkli několik německých občanů a obvinili je z podpory teroristické organizace. Rozhněvalo to německého ministra zahraničí a kritikou na turecké kroky nešetřil. Podle tureckého Ministerstva zahraničí se tím vztahy obou zemí dostaly do „nejhlubší krize“.
Vlažnou reakci na pokus o převrat a málo hlasitě vyjádřený soucit s lidem, který se postavil „fašistické juntě“, považuje jedna provládní komentátorka za příznačný projev „antimuslimského postoje Evropanů“. Naopak trvání na dodržování lidských práv a mezinárodních dohod je z oficiálních míst označováno za přímou i nepřímou podporu terorismu.
Turecký zákon č. 3713 o boji proti terorismu se stal oblíbeným a zneužívaným nástrojem vlády k potlačování nepohodlných názorů a ke strašení občanů. Většina z asi 30.000 (!) osob, které byly podle něj v posledních letech odsouzeny, a většina těch, kdo zatím sedí „jen“ ve vyšetřovací vazbě a kterých jsou také tisíce, se nedopustila žádného násilného činu.
K odsouzení dnes v Turecku stačí účast na demonstraci, rozvinutí plakátu nebo transparentu, držení zakázaných tiskovin, urážka prezidenta, „urážka turectví“ nebo „podvracení státu“ prostřednictvím novinových článků a veřejných vystoupení. Jedna studentka (měla turecké a francouzské občanství) dostala za rozvinutí transparentu kritického k premiérovi, dnešnímu prezidentovi, deset let vězení.
Aby se z činu stala podpora terorismu, není třeba nikoho zabít, zranit nebo se o to alespoň pokusit. Zákon praví, že „každý člen (teroristické organizace; které to jsou, o tom rozhoduje vláda a soudce), i když nespáchal takový (násilný) trestný čin, bude potrestán jako terorista.“ Za tisk nebo zveřejnění letáků a prohlášení teroristických organizací hrozí pokuta 5–10 milionů lir. Za „pomoc členům“ (tou může být i nečinné postávání nebo náhodné setkání v kavárně) takových organizací nebo za jejich propagandu hrozí jeden rok až pět let vězení a pokuta 50–100 milionů lir.
Kurdská zpěvačka Nudem Durak dostala před dvěma lety šest a půl roku vězení za údajné členství v teroristické organizaci (čili PKK). Jako důkaz soudu stačilo, že kurdským dětem v kurdské škole zpívala kurdskou lidovou ukolébavku. Dva čečenští vrahové dostali za zabití kněží syrské křesťanské církve 7,5 roku. Po dvou letech byli propuštěni na svobodu.
V tisku se i u nás objevila zpráva, že turecká agentura Anadolu zveřejnila tajné informace o umístění amerických základen v severní Sýrii. Území ovládá kurdská YPG, v Turecku považovaná za odnož teroristické PKK. Informace o základnách tajná nebyla (ono asi také není možné utajit třeba přistávací dráhu pro letadla Hercules), ale tureckému občanovi se podprahově sděluje, že USA vlastně podporují teroristy.
Je to zákon, na jehož základě jsou vyhazováni z práce a zavíráni lidé, kteří se nějakým způsobem protiví vládě. Také jsou podle něj stíháni ti, kdo se třeba znelíbili nějakému kolegovi nebo nadřízenému. Jsou podle něj stíháni například univerzitní profesoři, kteří podepsali petici vyzývající vládu k umírněnosti vůči civilistům při akcích proti PKK.
Po pokusu o převrat bylo třeba vyfabrikovat teroristickou organizaci, aby bylo snazší dostat „do tepláků“ všechny potenciální i skutečné kritiky. Tak se zrodila FETÖ. Ostatně sám prezident označil pokus za „dar z nebes“ – zoufalí a špatně zorganizovaní vojáci mu vložili do rukou zbraň, která dnes ničí opozici. Proto také byl předseda CHP při svém pochodu za spravedlnost několikrát varován, aby „neprovokoval“ a nepokoušel se vyvolat násilí. O jeho vlivu a respektu, jaký si získal, svědčí to, že se jeho stoupenci k ničemu podobnému nesnížili. Ne ze strachu, ale z dobré úvahy. To mu prezident asi neodpustí.
Turecký prezident se vydal na válečnou stezku proti všem svým kritikům a do této „kolonky“ spadlo i Německo. To je pro turecké hospodářství naprosto nepostradatelným partnerem. Turecko je pro německé hospodářství také jen těžko postradatelné. Nahradit je by sice bylo možné, ale trvalo by to dlouho a stálo by to moře peněz. Přesto se zdá, že Německu dochází s tureckými představiteli trpělivost. Při váze, jakou má Německo v EU, se dá celkem s úspěchem očekávat, že se mu dostane podpory od mnoha členských zemí.
Nebude to asi rychlý proces, ale na jeho konci může být ukončení oboustranného trápení z tureckého přibližování a vzdalování se EU. Ne přijetím Turecka, ale uznáním jeho svébytnosti, suverénního práva o sobě rozhodovat a ponecháním Turecka jeho vlastnímu osudu. Kvůli mnoha Turkům by mi to bylo líto, ale kvůli lepší a racionálnější budoucnosti EU by to asi bylo oboustranné vysvobození.
