Turecko přerušuje spolupráci s NATO. Ale to není něco, co spadlo z čistého nebe.
Horká kampaň před tureckým referendem 16. května, od kterého si prezident Recep Tayyip Erdogan slibuje, že mu dá další pravomoci na hranici diktátorství, vytvořila diplomatickou krizi mezi Tureckem a některými z jeho klíčových spojenců v Severoatlantické alianci. Vztahy s Nizozemskem jsou silně narušeny. Německo se snaží zůstat v klidu pod palbou Erdoganových urážek. Proti Turecku se ohradilo i Dánsko, které doporučilo odložit březnovou návštěvu tureckého premiéra. „Nemůžeme setkání od tohoto incidentu oddělit. S ohledem na současné útoky Turků na Nizozemsko jsem požádal své turecké kolegy, aby jednání posunuli,“ řekl dánský premiér Lars Lokke Rasmussen. Demokratické principy jsou v Turecku pod velkým tlakem, soudí Rasmussen.
Jsou tu i rozdílné pohledy Turecka a USA a stálé napětí mezi Tureckem a Řeckem a není jasné, nakolik je Turecko vlastně členem NATO. I přes svou značnou vojenskou sílu účast Turecka na činnosti Aliance není rozsáhlá a jeho zájmy nemusí být nutně tytéž jako zájmy NATO.
Problémem se zabývá na svých stránkách bloomberg.com (převzato pak i na stránky natoaktual.cz) autor webu Bloomberg View Leonid Beršidskij.
Píše, že značná míra odporu severní Evropy k proerdoganovské kampani na jejich půdě má co do činění s domácí politikou. Nizozemský premiér Mark Rutte čelil silné nacionalistické antiimigrační výzvě před středečními volbami a vytěsňoval ze země turecké ministry, kteří chtěli agitovat v turecké diaspoře v holandských městech a to mu získalo politické body.
Německá kancléřka Angela Merkelová ví, že její popularita utrpěla kvůli pocitu, že je měkká v otázkách přistěhovalectví, a nepotřebuje hlučné turecké kampaně před zářijovými volbami. Nejedná tak drsně jako Rutte, ale nechá na místních úřadech, aby zrušily shromáždění pod jakoukoli záminkou, jakou je možno najít. V Dánsku se žádné významnější volby neblíží, ale vláda požádala tureckého premiéra Binali Yildirima, aby odložit návštěvu. Nevypadalo by dobře ho vítat poté, co Erdogan přirovnal německé a nizozemské vlády k nacistům.
To všechno ale neznamená, soudí Beršidskij, že jakmile budou všechny volby a referenda u konce, hořká pachuť nezůstane. Americko-turecké vztahy nejsou nijak vřelé, protože Erdogan rozpoutal loni podobně silnou rétoriku proti USA a obvinil je z toho, že stály za neúspěšným spiknutím s cílem ho odstranit a ministr zahraničí John Kerry se pak blížil hrozbě, že Turecko přijde o své členství v NATO.
To členství se ale nezdá být v současnosti příliš významné.
V Sýrii, kde probíhá největší současná válka, Turecko působí jako nezávislý hráč a někdy rival Spojených států. To bylo zřejmé loni, kdy se Turecko a Rusko staly společně aktéry příměří a mírového procesu, který vyloučil USA. USA a Rusko se zase ocitly v nepravděpodobné situaci spojenců proti Turecku nedaleko syrského města Manbidž, kde bránily kurdské síly, které Erdogan považuje za teroristy. Kurdové jsou nicméně považováni za užitečné spojence proti Islámskému státu.
Dalším momentem je kyperský problém. Turecko nechce stáhnout své jednotky z okupované severní části Kypru a tím brání rozhovorům o sjednocení ostrova. To zhoršuje historicky komplikovaný vztah s Řeckem, což vedlo k závodům ve zbrojení mezi dvěma členy NATO.
Celkem vzato Turecko má se svými spojenci v NATO více sporů než přátelství. A jeho spolupráce s Aliancí, do které vstoupilo v roce 1952, není nijak zvlášť silná.
Podle právě vydané výroční zprávy NATO za rok 2016 se Turecko účastnilo jen na čtyřech z osmnácti klíčových cvičení NATO. Přesto, že má čtvrtou nejsilnější armádu v bloku (po USA, Francii a Velké Británii, ale před Německem) a druhý nejvyšší počet vojenského personálu (po USA), jeho zapojení do nasazení NATO je malé a činí jen čtyři procenta personálu v misi cvičící afghánské bezpečnostní síly a sedm procent u kosovských sil. Od roku 2009 také klesají jeho náklady na obranu a jsou pod požadovanou hranicí dvou procent HDP.
Erdoganovy čistky po pokusu o převrat způsobily, že někteří turečtí úředníci v centrále NATO v Bruselu dokonce požádali o azyl a jiní byli náhle propuštěni z armády. Vazby na alianci byly oslabeny a to je to, co někteří radikálové uvnitř Erdoganovy strany chtějí.
Spojené státy a evropští členové zatím tyto turecké hrátky tolerovali, protože nechtěli, aby se Černé moře a Balkán staly místem, kde budou volně soupeřit o vliv Turecko a Rusko.
Leonid Beršidský nakonec uzavírá, že ve skutečnosti není Erdogan ničí dlouhodobý spojenec. Je to populista soustředěný především na upevnění domácí moci a na dlouhodobý strategický význam své země pro každého – Evropany, Američany, Rusy, Araby – a to mu dává pocit beztrestnosti. Turecko je vázáno smlouvami jen tak dlouho, dokud nenutí Erdogana dělat, co se mu nelíbí. A referendum, pokud ho Erdogan vyhraje, jen posílí tuto jeho pozici.
