Celá desetiletí se turecké vlády potýkají s teroristy. PKK, nejznámější z teroristických organizací, osciluje mezi politikou a násilím podle toho, jak je zrovna vláda ochotna s ní jednat. Z jejího politického křídla vzešla parlamentní strana HDP, jejíž vztah k PKK zhruba odpovídá vztahu severoirské IRA ke straně Sinn Féin. 

Střet vlády s kurdskými protivníky má kořeny v názoru, že každý občan Turecka je Turek. Problém je, že se s tím značná část Kurdů jaksi nechce spokojit a rádi by byli uznáni za etnickou a kulturní menšinu v rámci tureckého státu.

Neúspěšný pokus o převrat části turecké armády v červenci 2016 neměl s PKK nebo s kurdskou otázkou nic společného. Vzpoura převážně mladších důstojníků byla vyvrcholením střetu armády s nynějším prezidentem, který využil všech svých pravomocí (ještě jako premiér) k jejímu podřízení. Během asi tří let se mu podařilo obměnit nejvyšší velení armády a zcela si je podřídit. 

Pokus o puč ukázal, že to bylo málo. Potlačení vojenské vzpoury, k níž došlo v době decimování policejních a soudních struktur („selhaly“ během korupčního skandálu premiéra a jeho blízkých v roce 2013), bylo rozhodujícím krokem k úplnému podřízení státu vůli R.T. Erdoğana.

Armáda je v Turecku posvátná, takže bylo třeba najít „skutečného podněcovatele“. Tím se stal duchovní Fetullah Gülen, bývalý Erdoğanův mentor, žijící z dobrých důvodů v exilu v USA. Měl a nejspíš ještě má hodně příznivců mezi policisty, četníky a soudci. Jsou součástí neformálního srozumění těch, kdo chtějí sloužit státu a občanům. V Turecku se tomu říká Hizmet – služba. Po celém světě například existují školy, založené Gülenovou nadací, která tento postoj podporuje. 

Podle tureckého prezidenta jsou to ve skutečnosti rezidentury Erdoğanem vymyšlené Fetullahovské teroristické organizace (FETÖ). Agenti FETÖ jsou doslova všude, aspoň podle prezidenta. Patří k nim novináři, kteří kritizují vládu, univerzitní pedagogové, kteří kazí mládež, policisté i soudci.

Agenti FETÖ jsou mazaní – infiltrovali se do státních institucí s cílem „svrhnout vedení státu“.  Celkem už bylo „odhaleno“ několik set tisíc členů této „teroristické organizace“. Koncem dubna například oznámilo Ministerstvo obrany, že v „v rámci boje proti FETÖ“ bylo od roku 2016 z jeho služeb a z armády vyhozeno 16 540 osob. Přes 6 000 jich stojí před soudem. Před pár dny bylo zadrženo 34 lidí, kteří se provinili užíváním předplacených telefonních karet, údajně ke komunikaci s „tajnými imámy FETÖ“.

Všechno by prý šlo lépe, kdyby zahraniční vlády spolupracovaly s vládou tureckou. Hlavně EU a USA se prý k PKK a FETÖ staví „netečně“, ale podobně se chovají i jiní. Například vládě Kyrgyzstánu turecké Ministerstvo zahraničí vytklo, že umožnila, aby tamější velký muftí pozval 8. května na iftár (slavnostní večeře během ramadánu) „vedoucí členy FETÖ“. 

Jak rozšířen je terorismus „dokládá“ případ členů fanklubu provinčního fotbalového týmu z Diyarbakıru. Klub se od roku 2014 jmenuje Amedspor (Amed je kurdské jméno města a jeho okolí) a působí v turecké třetí lize, kde se potácí na konci tabulky. Fanklub si zvolil heslo „Zvítězíme svým odporem“, což je obvyklé skandování na stadionech po celé zemi. Jenže fandové Amedsporu jsou Kurdové, a tak jejich heslo vyvolává politické asociace. Zpravidla nesmí doprovázet svůj klub na cizí hřiště – za poslední tři roky se například jen dvakrát dostali do Istanbulu. A nedávno nesměli ani na domácí zápas s jedním istanbulským klubem. Terorismu je třeba postavit neprostupnou hráz.