V pondělí 1. dubna nebude v Turecku žertovný apríl, ale spíš smrtelně vážný začátek věčných časů. Rozhodly o tom komunální volby, které proběhly v neděli 31. března a jejichž početní výsledky ve chvíli psaní tohoto textu ještě neznám. Nejen já, ale asi každý, kdo se aspoň trochu věnuje současnému Turecku, si však dokáže představit, co bude následovat. Jsou to komunální volby s dlouhodobým politickým dopadem na vše, od místní politiky po členství země v EU a v NATO.

Prezident R.T. Erdoğan a jeho strana AKP dostali bianco šek na zacházení se zemí podle své úvahy na dalších téměř pět let. Tak dlouho se totiž v Turecku nebudou žádné další volby konat. Ne z prezidentovy vůle, ale prostě tak vycházejí volební cykly. 

Letošní komunální volby jsou vyvrcholením procesu, který začal v roce 2002. Tehdy AKP poprvé uspěla ve volbách a v podstatě už nikdy nepoznala porážku. Nebyl to vždycky úplně čestný souboj, ale opozice se nikdy na nic většího nezmohla. Je trvale oslabovaná, frustrovaná a nedaří se jí omezit moc muže, kterému mnozí Turci přezdívají Sultán. 

Politická situace v Turecku v mnoha ohledech připomíná situaci v Rusku. O to pikantnější je, že je Turecko významným členem NATO a ještě stále, byť už spíš jen formálně, usiluje o členství v EU. Obě tyto okolnosti jsou důsledkem vývoje dávno před rokem 2002, a obě – i když každá jinak – limitují moc prezidenta.

Postavení Turecka v NATO je lehce otřesené v důsledku rozhodnutí nakoupit ruský protiletecký obranný systém S-400 a kvůli úzké spolupráci s Ruskem a Íránem na syrském bojišti. Prezident Erdoğan už slíbil, že hned po volbách „vyřeší situaci v Sýrii“. Snad ne tak, jak „řeší situaci“ na iráckém území, kde nechává bombardovat údajné pozice PKK.

Turecké ambice v EU jsou momentálně na nule a turecký prezident úspěšně irituje evropské partnery. Tlačí je totiž k rozhodnutí (to je ta část politické práce, kterou mají nejméně rádi) Turecko přijmout nebo s ním ukončit jednání.

V pondělí 1. dubna se začne celé klubko problémů rozmotávat. Turecký ministr financí, zjevně neznalý české zkušenosti, radostně prohlásil, že po volbách země „rychle zahájí normalizační proces“. Pan ministr v euforii bezděčně vytroubil do světa, jak je na tom turecké hospodářství. Na konci čtyři a půl roku dlouhého reformního pochodu se mají v roce 2023 dostavit „pozitivní výsledky období ekonomického vybalancování“. Země tedy dnes „vybalancovaná“ není? Asi ne, protože má být „vybalancován“ i zahraniční obchod a „odstraněna jeho křehkost“. Bude také „normalizována“ měnová a fiskální politika, asi proto, že dnes normální není. A aby nebylo mýlky, pan ministr se pochlubil, že Centrální banka „bude jednat samostatně a nezávisle“. Inšallah!, patří se říci.

V politické oblasti už asi není co normalizovat. Legální opozice je chabá a všudypřítomná ruka či noha AKP je vždy připravena k nějakému faulu. Soudy a policejní složky jsou znormalizované už několik let, univerzity a hlavně média na tom nejsou o moc lépe, a armáda je vedena ustrašenými a prezidentovi vděčnými generály. Jistě, armáda má vládu poslouchat, ale musí jí umět i případně oponovat v zájmu státu. 

Až se budou blížit příští volby (červen 2023), bude už možná na spadnutí udělení titulu Otec vlasti. V říjnu toho roku uplyne sto let od vyhlášení republiky skutečným Otcem vlasti, Mustafou Kemalem Atatürkem. Ten vybojoval republiku, dokázal Turky donutit k odložení orientálního burnusu a přivedl je na cestu k moderní době. Jeho kult, někdy až přehnaný, se stává ideologickou zbraní těch, kdo si nepřejí nového sultána, ale ještě nenašli nového Atatürka. Mají čtyři roky na to, aby našli věrohodnou politickou alternativu k Erdoğanovi. Jestli ji do té doby nenajdou, nemusí chodit k volbám dalších dvacet let.