Turecko je klíčový spojenec v NATO, země vyjednává o vstupu do EU, jedna z dvaceti nejsilnějších ekonomik světa a oblíbená turistická destinace. Dnes je ve sporu s USA, Německem, s evropskými institucemi, zatýká své občany po tisících a po desetitisících je vyhazuje z práce.

Jak je v Turecku obvyklé a pro dnešního prezidenta typické, vina leží na straně zahraničních nepřátel a závistivců. Turecko je prý velké a silné, cizinci mu to nepřejí, a tak škodí, kde mohou. Každý z nás se vidí větší, než je ve skutečnosti, ale turecký prezident v tomto ohledu trpí obzvlášť silnou vadou zraku a nedostatkem sebereflexe.

Nepodařilo se mu vyřešit ani jeden z mezinárodních problémů Turecka, nepodařilo se mu vyřešit žádný vnitropolitický problém. Podařilo se mu pokazit reputaci země a ztratit důvěru mnohých zahraničních partnerů. Nadějná cesta k demokracii a prosperitě země, jež se mohla stát příkladem pro celý region, byla obětována chorobné touze po moci a bohatství jediného muže. Ten sice vyhrál Turecko, ale ztratil všechno ostatní. Teď kráčí ztemnělým lesem mezinárodní politiky, a aby se nebál, hlasitě si píská. Co jiného znamená jeho opakované zvolání „Nepotřebujeme vás!“ Nejprve na adresu USA a o dva dny později na adresu Evropské unie.

USA mu ne a ne vydat arcispiklence a nepřítele F. Gülena. Zatčení tureckých pracovníků amerických misí v Ankaře a v Istanbulu sice není protizákonné, ale je to nemravnost, pokud je důvodem jejich údajná špionáž a spolupráce s vymyšleným „spikleneckým centrem“ FETÖ.

Problémy Ankary s USA nastaly už za prezidenta Obamy a angažmá obou zemí v Sýrii otevřelo nové otázky. Turci si prostřednictvím syrského konfliktu řeší i své vlastní problémy s kurdskými guerillami, což není v souladu s tím, co by si přály USA.

Nejde jen o „velkou mezinárodní politiku“ a válku v Sýrii. Jistý Íránec, přítel a obchodní partner syna tureckého prezidenta, sedí v base v Miami za porušování protiíránských sankcí. Ve stejné věci byl v USA vydán zatykač na bývalého tureckého ministra hospodářství a na šéfy turecké banky Halkbank, vlastněné státem. To vše jsou dozvuky Erdoğanova korupčního skandálu z přelomu let 2013–2014. Američané nechtějí ani slyšet o tom, že by měli íránského obchodníka pustit a přestat se starat o turecké politiky a bankéře. V pondělí 16. října přijíždí do Ankary delegace USA vedená vysokým úředníkem State Departmentu. Snad se podaří aspoň některé sporné body vyřešit.

Erdoğan se rozhádal s Němci a teď zase vydává zvuky, jež mají provokovat Evropskou unii. Snaží se vyvolat dojem, že to byla EU, kdo pozval Turecko „do klubu“ a kdo je nyní zdržuje. „Stále marní náš čas!“ nechal se slyšet.

Samozřejmě dobře ví, že nedostane dárek, po němž touží ze všeho nejvíc – totiž být Evropskou unií odkopnut. Evropané racionálně a chladnokrevně nechávají na něm, ať se rozhodne sám. Nikdo ho do EU nenutí a nikdo ho z přístupových jednání nevyhazuje. Otázka je, jak dlouho to Evropané vydrží.

Po neděli (19.–20. 10.) se v Bruselu sejde Evropská rada, což je shromáždění hlav států a vlád členských zemí EU. Evropská komise jim má připravit zprávu o Turecku a čeká se bohatá diskuse. Nebude přijímáno žádné rozhodnutí, ale dá se očekávat, že nějaké důsledky pro relaci s Tureckem a jeho ambice to mít bude. Hořím netrpělivostí, co asi účastníkům sdělí šéf naší delegace.

Týká se to vše ještě nějak jinak naší země? Zajisté. Prezidenti obvykle navštěvují několik zemí během jedné zahraniční cesty. Turecký prezident jede do Polska (16. 10.), ale do Prahy nezavítá. Nikoli proto, že by se opičil po D. Trumpovi, ale protože se nechce setkávat s naším prezidentem. Miloš Zeman ještě nebyl ani zvolen a vysoký představitel tureckého MZV mne upozornil, že „pokud bude zvolen Miloš Zeman, budeme mít problém“. A máme, nejen v politice, a úplně zbytečně.

Celková nálada u nás a v Turecku si je kupodivu a bohužel v něčem podobná. Jedna turecká komentátorka, která není podporovatelkou svého prezidenta, přemýšlela, co vlastně ohrožuje budoucnost demokracie v Turecku. Domnívá se, že to není ani prezident, ani jeho voliči, kterých je víc než dost. Podle jejího soudu je to částečně chyba opozice neschopné důvěryhodně nabídnout lepší řešení. Ale ta opravdová hrozba demokracii podle ní „nepřichází od těch, kdo se jí pokoušejí zadusit, ale od těch, kdo ztratili víru v politickou změnu.“