Na jedné straně emotivní turecký prezident a rozčilená klaka jeho stínů, na straně druhé jindy rozvážní Němci, Rakušané a Nizozemci. Ti první se cítí být uraženi a popliváni, ti druzí ve snaze zabránit horším událostem na své půdě trochu zmateně a se zbytečnou dávkou energie brání tureckým politikům vést kampaň k referendu na půdě svých zemí.
Zhruba za měsíc, 16. dubna, se v Turecku bude konat referendum, které rozhodne o tom, kam bude v příštích několika desetiletích patřit Turecko. Pokud se dnešní prezident stane samovládcem podobným těm v Ázerbájdžánu, Kazachstánu nebo v Uzbekistánu, stane se Turecko jinou zemí, než jakou jsme dosud znali. Pokud se samovládcem nestane 16. dubna, udělá vše pro to, aby se jím stal někdy brzy poté.
Cena vítězství je velká a R.T. Erdoğan pro ně udělá vše, co bude v jeho silách a co mu protivníci dovolí. Tak jako při parlamentních a prezidentských volbách se rozhodl dělat kampaň i mezi voliči žijícími v zahraničí. Nejvíc jich je v Evropě, a tak mezi ně vyslal své emisary. Jenže se ukázalo, že načasování nebylo dobře zvoleno.
[ctete]106837[/ctete]
V Nizozemsku nedocenil fakt, že se tam 15. března budou konat volby, jež mohou rozhodnout o osudu země na dlouhou dobu a ovlivnit i volby ve větších evropských zemích – ve Francii a v Německu. Turecký ministr zahraničí měl být první, kdo by svého pána varoval, že v současné situaci by mítink jen posílil G. Wilderse, což by jistě nebylo v zájmu Turecka.
Nevím, proč se Nizozemci rozhodli řešit problém podle mého soudu poněkud unáhleným způsobem, ale nějaké důvody mít museli. Sáhli po razantních a v diplomacii krajně neobvyklých opatřeních, nicméně vše bylo v rámci zákonných pravidel. Vytknout se jim dá snad jen přímočarost na místě obvyklých diplomatických tanečků.
Rakušané byli opatrnější a pro jistotu zakázali jakoukoli politickou propagandu zahraničních politiků v celé zemi. Mají totiž v posledních letech několik neblahých zkušeností s tureckou diasporou a jejími požadavky. Jejich opatření však vypadá nestranně a nedá se proti němu dost dobře argumentovat. Rakouský ÖMV navíc v současné době prodává jiné zahraniční firmě (s tureckou účastí) své podíly v turecké Petrol Ofisi. Ta je v Turecku největším hráčem, pokud jde o distribuci a prodej pohonných hmot.
[ctete]106737[/ctete]
Německá spolková vláda nechala šalamounsky horký brambor v rukou městských úřadů a ty pro jistotu jakákoli veřejná shromáždění zakázali z bezpečnostních důvodů. Není to úplně od věci, protože po zkušenostech z letošních Vánoc se nikdo nechce dočkat toho, že představitel tureckého státu bude na německé půdě vystaven nebezpečí z rukou sympatizantů PKK. Těch se přímo dotýkají akce turecké armády nejen v Sýrii, ale hlavně na jihovýchodě Turecka. Touha po pomstě u nich bývá silným motivátorem.
Reakce turecké strany je sice lidsky pochopitelná, ale přinejmenším stejně unáhlená a emotivní. Nejde jen o výkřiky o nacistech a fašistech. Turecký ministr pro evropské záležitosti se nechal slyšet, že „Evropskou unii ohrožuje rasismus a krajně pravicové tendence“. Pokud měl na mysli nizozemskou vládu, těžko se mohl mýlit více. Pokud měl na mysli G. Wilderse, měl by naopak mít pro nizozemská opatření plné pochopení.
Jindy bdělá a všudypřítomná turecká policie dovolila vyvěšení turecké vlajky na nizozemské misi. Ministerstvo zahraničí si pozvalo nizozemského chargé d´affaires a předalo mu dvě protestní nóty. Údajně byla „otevřeně porušena“ Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. Nejspíš se jedná o výklad ustanovení o volnosti cestování takzvaných diplomatických agentů, mezi něž patří i politikové s diplomatickým pasem. Možná ale také jde o ustanovení, které zajišťuje „bezpečnost a nedotknutelnost místností mise“. Turecká ministryně barvitě popisovala, jak byla „svědkem nelidského zacházení“ ze strany nizozemských úřadů. Stranou ovšem zůstává stejná nedotknutelnost nizozemského Generálního konzulátu v Istanbulu a velvyslanectví v Ankaře. Stejně tak paní ministryni nevadí, že svým vystoupením na půdě turecké diplomatické mise chtěla porušit turecký zákon z roku 2008, který zakazuje používat mise v zahraničí k politické propagandě.
[ctete]105593[/ctete]
Komentátorka tureckého vládního deníku Daily Sabah se ptá, „kdo to v Evropě otevřel brány pekla“? Od Daily Sabah se nic jiného čekat nedá, zato od šéfa CHP, opoziční kemalistické strany, ano. I ten ale přispěchal s prohlášením, že se v tuto chvíli vůbec nejedná o referendum, ale o „otázku národní cti“. Pokud se prý vláda rozhodne přerušit styky s Nizozemskem, CHP ji podpoří. Jinými slovy totéž hlásá vládní AKP – postoje Německa a Nizozemska jsou důkazem, že se „lid má semknout kolem tábora ,ano‛“.
Hlasem osamělého na poušti je komentář od Yusufa Kanlıho v deníku Hürriyet Daily News. Ten se domnívá, že na diplomatickém konfliktu má podíl právě turecké nepochopení situace v Nizozemsku, události v Turecku a chování tureckých představitelů v posledních několika letech. Svůj komentář končí slovy, která možná povedou k nějaké hněvivé akci proti Hürriyetu: „Bylo nebylo, v této zemi se mluvilo o ,nulových problémech se sousedy‛. Turecko už není zemí bez problémů s kterýmkoli ze svých sousedů. Místo toho se dostalo do situace ,problém se všemi‛. Teď, zjevně kvůli aspiraci na superprezidentství, se pokouší šířit politiku napětí a polarizace do všech zemí, v nichž mohou turečtí voliči volit. Dovolí to svět? Bohužel, dokonce už i spojenci mají jasnou odpověď: ,Promiň, kámo, ale nejsi vítán.‛“
Naše vláda se prostřednictvím mluvčí ministerstva zahraničí pokouší nezaujímat jasné stanovisko a předstírá, že vlak ještě jede podle jízdního řádu. Česká média zpovzdálí sledují to zvláštní divadlo a zdánlivou objektivitou maskují názor svůj i významné části obyvatelstva. Ten praví, že to stejně jinak dopadnout nemohlo a že nám to může být víceméně jedno. Nemůže, protože v Evropě se v těchto dnech mění kulisy a přestavuje se nábytek.
