HISTORIE / „Vidím nádherné věci!“ zvolá s úžasem Howard Carter, když probouranou dírou ve zdi prostrčí ruku s plápolající svíčkou. Její plamínek nesměle olízne předsíň více než tři tisíce let staré hrobky faraona Tutanchamona. Konečně objevil to, co v písku a leckdy i beznaději hledal celé roky.

„Obávám se, že Údolí králů je již vyčerpáno,“ pokrčil rameny v roce 1912 americký patron vykopávek v egyptském Údolí králů Theodore M. Davis. Motyky a lopaty vykradačů hrobek a později i archeologů už obrátily vše naruby, pokračovat ve výzkumu by tak podle něj bylo mrhání časem. A to i přesto, že před pěti lety objevil jeho tým malé pohřební předměty s tajemným jménem doposud příliš neznámého faraona… 

Jistý Howard Carter byl jiného názoru. Tomuto nadšenému Britovi sice chybělo archeologické vzdělání, ale nahrazoval jej vášní pro egyptskou historii, až tvrdohlavým odhodláním a mnohaletou namáhavou prací při terénních vykopávkách. „Tutanchamonova hrobka tu prostě někde musí být,“ přesvědčoval Carter neúnavně George Herberta, 5. hraběte z Carnarvonu, když se dostal do jeho služeb. Britský lord převzal licenci k archeologickému průzkumu Údolí králů a stal se Carterovým mecenášem. 

Dále čtěte

Vyprávěj mi o komunismu: Objednávejte knihu Pavla Šafra a Johany Hovorkové o každodennosti, na niž jste možná zapomněli

Je tu knižní vydání podcastu deníku FORUM 24! Johana Hovorková a Pavel Šafr si v desetidílném podcastu povídali o každodenním…

První světová válka odfoukla všechny průzkumníky z Údolí králů pryč. Neklidná válečná léta trávil Carter jako překladatel a diplomatický kurýr pro britskou vládu. Myšlenka na dosud ukryté egyptské tajemství kdesi pod nánosy písku a kamení mu ale nedala spát. Už na konci roku 1917 se s nadějí vrátil. Ve vyprahlém, na pohled už zcela probádaném údolí neúnavně převracel kameny, jestli se pod nimi neukrývá tajný vchod do hrobky, klepal do skal, zda mu odpovědí nebude dutý zvuk, hloubil sondy. Nic, stále nic.

Položil mu nůž na krk

Lordu Carnarvonovi mezitím docházela jak trpělivost, tak finance. Při pohledu do svých účetních knih s nelibostí pozoroval, že kvůli vykopávkám se jeho peníze proměňují v prach. V roce 1922 se rozhodl tomu zbytečnému utrácení učinit přítrž. Carter se ale nechtěl vzdát, ještě ne. Dohodli se tedy na poslední sezoně.

Přišel 4. listopad roku 1922. Jeden z místních chlapců, který nosil dělníkům vodu, náhle vykřikl. Když nedaleko vchodu do hrobky faraona Ramesse VI. zapíchl do písku nádobu se špičatým dnem, objevil něco, co vypadalo jako schod. Carter byl zpočátku skeptický. Avšak schod za schodem, kopáči se dostávali stále níž… Až do sestupné chodby, na jejímž konci čekal portál zazděný kameny. A na něm, v omítce staré tisíce let, spatřil Carter s úžasem otisky starověkých pečetidel. Některé z nich nesly jméno Tutanchamon. 

Pokušení vtrhnout dovnitř bylo ohromně silné. Přesto se Carter ovládl a vzpomněl si na toho, kdo ho celá ta léta finančně zajišťoval. „S nadlidským úsilím“, jak sám přiznal, nechal schody zase zaházet, rozestavil k nim hlídky a poslal do Londýna jeden z nejslavnějších telegramů v historii: „Konečně jste v Údolí králů učinil skvělý objev – stop – nalezen velkolepý hrob s neporušenými pečetěmi – stop – až do Vašeho příjezdu znovu zasypán – stop – srdečné blahopřání – stop – Carter.“

Všude se lesklo samé zlato

Po nekonečných třech týdnech lord Carnarvon přicestoval do Egypta i se svou dcerou Evelyn Herbert. Ještě spolu s asistentem Arthurem Callenderem po odstranění zásypu z přístupové chodby přistoupili k druhým zapečetěným dveřím. Carter do nich prosekal malou díru, kudy prostrčil ruku se svíčkou a poté i hlavu. „Nejprve jsem neviděl nic, protože kvůli horkému vzduchu unikajícímu z místnosti se začal plamen svíčky třepotat. Avšak za chvíli, když oči uvykly světlu, vyvstaly pomalu z oparu jednotlivé detaily místnosti, zvláštní zvířata, sochy a zlato. Na všem spočíval odlesk zlata. Na chvíli jsem oněměl úžasem,“ vzpomínal později. 

Po rozšíření díry ve zdi se před nimi rozevřela nádherná podívaná – sochy zvířat a lidí, truhly zdobené zlatem a slonovinou, lehké jezdecké vozy, zdobené vázy, královská lehátka… A také stopy po zlodějích, kteří v místnosti udělali nepořádek. Za tím vším však stály třetí zapečetěné dveře. Carter si v tu chvíli byl jistý, že za nimi spí věčným spánkem samotný faraon. Jak se svěřil ve své knize: „Byl to tak nádherný den, jaký lze prožít jen jednou, a víckrát se nemůže opakovat.“

Faraonská mánie

Svět šílel, jména doposud nepříliš známého faraona a ještě méně známého archeologa se nyní skloňovala ve všech pádech. Do Údolí králů mířily davy lidí, hrob musela střežit ozbrojená stráž. Carter se kradl k hrobce ještě před rozbřeskem, aby se mohl nepozorovaně pustit do práce. Přesto ale lidé několikrát během dne skandovali jeho jméno a vyvolávali ho potleskem ven. 

Trvalo ještě celé týdny usilovné práce a postupného odkrývání, než konečně Carter mohl vstoupit do pohřební komory. „V této chvíli jsme ani nechtěli rozlomiti pečetě, neboť se nás zmocnil při otevření dveří pocit, že jsme rušitelé klidu králova,“ přiznal pak. To, co odborníci spatřili, ještě předčilo jejich očekávání. Krypta v sobě ukrývala tolik šperků, sošek, oděvů i válečných vozů, že dnes tyto poklady zabírají dvanáct místností Egyptského muzea v Káhiře.

Samotná mumie faraona Tutanchamona, která si na své odhalení musela ještě další tři roky počkat, odpočívala v úžasném sarkofágu zhotoveném ze tří rakví. Jedna z nich je z ryzího zlata a váží přes metrák. Tvář mumie kryla majestátní zlatá pohřební maska, vykládaná lazurity, karneoly, jaspisy a obsidiánem.

Carter si zapsal: „V podobných okamžicích zapůsobí na úctyhodného badatele tisícero dojmů, takže prostě ztratí řeč. I ten nejotrlejší člověk si musí uvědomit uctivou hrůzu před tajuplnými stíny dávné minulosti.“ Dodnes nad ním ale visí stín podezření, že si nějaké věci vzal z hrobky bez dovolení. Několik desítek menších předmětů bez jména panovníka se totiž z hrobky postupně dostalo do celého světa, do amerických muzeí, do soukromého majetku lorda Carnarvona a dalších míst.

Záhadná úmrtí

Otevření Tutanchamonovy rakve už se lord Carnarvon nedožil. Pár dní po návštěvě krypty jím roztřásla zimnice, začal blouznit. „Pták mi drásá obličej,“ vykřikoval prý a rukama si přikrýval tváře. Údajně mu do ranky při holení vnikla infekce. Za pár týdnů zemřel. „Supice Nechbet, ochránkyně králů, rozškrábe obličej každému, kdo znesvětí nějaký hrob!“ připomněli si lidé starověkou zaklínací formuli. Legenda o kletbě faraona, která zahubí každého, kdo vyruší jeho věčný spánek, byla na světě. 

Dále čtěte

Smutný vynálezce Nobel: světu dal smrticí zbraň, v očích lidí byl padouchem

HISTORIE / Čas se zpomalil. Muž pozoruje lahvičku s nitroglycerinem, jak mu z ruky padá přímo na zem, kde se…

Carnarvon totiž nebyl jediný. Za pár měsíců zemřel jeho mladší bratr, poté i lordův tajemník. Během prací na hrobce zemřelo lidí hned několik – během dvanácti let přesně osm. Vědci dnes soudí, že v některých případech mohl mít v jejich smrti faraon skutečně prsty, i když ne tak, jak si tehdy lidé mezi sebou vyprávěli. Příčinou onemocnění a následné smrti mohly být spory plísní, které se v Tutanchamonově hrobce rozmnožily. A pro člověka, který byl z jakéhokoliv důvodu oslabený, bylo těžké je porazit. 

Carter žádným povídačkám o faraonově kletbě nevěřil. Ke své práci vždy přistupoval „s posvátnou úctou a hlubokou vážností, avšak rozhodně bez strašidelné hrůzy, jejímuž tajemnému kouzlu tak snadno podléhá dav, který prahne po senzacích“. Když v roce 1939 ve svých 64 letech umíral v ústraní a téměř již zapomenutý, nebylo to kvůli faraonovi, ale z mnohem prozaičtějšího důvodu – zlomila ho rakovina.

Nevýznamný, přesto nejslavnější faraon

Sám faraon Tutanchamon toho za svůj krátký život příliš vykonat nestihl. Na trůn se posadil jako devítiletý někdy okolo roku 1333 před naším letopočtem a zhruba o deset let později zemřel. Analýzy DNA ukázaly, že syn slavného faraona Achnatona (původním jménem Amenhotep IV.) neměl svůj krátký život ušetřený zdravotních problémů. Měl malý rozštěp horního patra a deformované dolní končetiny – levou nohu měl kratší než pravou, při chůzi se musel opírat o dřevěné hůlky. Trpěl také nadměrným zvětšením mužských prsních žláz.

Osudným se mu stala otevřená zlomenina stehenní kosti a následná infekce, která se mu v ráně usídlila, snad následkem pádu z koně. „Jeho jediným významným činem bylo to, že zemřel a byl pochován,“ pronesl o něm jednou Carter. Právě díky němu se však Tutanchamon a poklady nalezené v jeho hrobce staly symbolem síly starého Egypta, říše, jejíž slávu i moc již dávno zasypal písek.