To potlačování náboženství v Sovětském svazu nedopadlo dobře. Církev to přežila a krom toho se náboženská úcta přenesla na uctívání zločineckých osobností, jako byli Lenin a Stalin a další. Tento kult není ani zdaleka mrtvý. Naopak. Čím hůře se vede v přítomnosti, tím víc se někteří lidé upínají ke slavné či domněle slavné minulosti. Podílí se na tom i jistý Alexandr Prochanov, označovaný jako významný ruský a sovětský spisovatel, publicista, politická a veřejná osobnost.
Na webu Izborskij klub věnoval 14. května svůj článek oslavě významného zločince ruské historie J. V. Stalina.
Prochanov píše: „Kolik je darebáků na světě, kolik bastardů! Kolik lidí pošlapává nejvyšší křesťanské přikázání – nezradit dobrodince. Malé pobaltské země, které byly vytvořeny dekrety sovětské vlády, dnes bohužel obviňují Rusko z okupace. Bulharsko, které bylo Ruskem zachráněno před Turky a získalo svou státnost, nyní nazývá Rusko okupantem…
Jsem přesvědčen, že přijde den, kdy na svatém, posvátném náměstí se zase budou konat přehlídky v celé své kráse a v Chrámu ruských dějin přestanou zakrývat zázračnou ikonu – bude zářit během liturgie…
Proč se Stalingradu vrací jeho jméno jen na tři dny Vítězství? Jaký je to podivný a bolestivý nápad? Proč se bojíte nazvat toto město jeho posvátným jménem, které znamenalo začátek vítězného pochodu? Toto jméno má obrovský, tajemný potenciál, který dává městu obrovskou moc… Musíme vrátit městu na Volze jeho jméno – Stalingrad. A bude to velký krok, úder do rukou těch, kteří skutečně přepisují historii a popírají výsledek druhé světové války…
Neustálý, nesnesitelný, neprůkazný nepokoj se objevuje kolem generalissimova jména. Existují síly, které ho v Rusku nazývají pekelným démonem a přirovnávají ho k fašistickému führerovi…
Dnes, když zuří epidemie a ohrožují nás obrovské ztráty, lidské, materiální a ekonomické, působí skvělé slovo Vítězství léčivou silou. To není jen slovo, jen lexikální kombinace, jen historické datum. Toto je živé slovo modlitby, je to ‚živá pomoc‘… Je silnější než všechny pomluvy, všechny smrtící urážky a pachatelé, kteří ničí památku našeho velkého generalissima, našich velkých velitelů, z nichž mnozí zemřeli na bojištích Velké vlastenecké války…
Zase přijde den, kdy znovu, nejen na malebných freskách, nejen v nesmělých vlasteneckých filmech, ale v celé své slávě a síle, bude tvář Josifa Vissarionoviče Stalina zářit v galerii našich velkých posvátných státníků.“
A podobné žvásty.
Vypadalo by to jako okrajová bizarnost, jenže tak úplně není. Loni na jaře zveřejnila nezávislá ruská agentura Levada Center výsledek průzkumu, podle kterého úlohu Josifa Stalina v životě země pozitivně hodnotí celkem 70 procent Rusů. Toto číslo je nejvyšší za všechny roky výzkumu. Přitom 18 procent dotázaných hodnotí roli sovětského vůdce jako zcela pozitivní a 52 procent jako spíše pozitivně. Že má Stalin na svědomí smrt milionů vlastních občanů, a to už před vypuknutím války, jim nejspíš nevadí. S lidmi takového smýšlení se nějaká demokracie buduje dost těžko.
