HISTORIE / „Ve vzduchu bylo vlhko a chladno. Visely v něm cáry ocelově šedé mlhy, které se skoro dotýkaly povrchu vln. Nepříjemné povětří. Vlnící se zelená masa v dálce asi 100 yardů se ztrácela, až splynula s mlhou,“ píše Petr Ginz ve své povídce Bláznivý august. Básníka, romanopisce, novináře a zároveň také snílka, laskavého kamaráda s duší dobrodruha zahubila rasová nenávist v pouhých šestnácti letech. 

„Mohl z něj vyrůst nový Mácha nebo další Einstein,“ prohlásil na adresu Petra Ginze spisovatel Arnošt Lustig. Nevyrostl. Nacisté chlapce jako číslo 2392 zavraždili Cyklonem B. Jeho talent, sny a tužby ale přežily dodnes. Zatímco v době smrti ho znali jen jeho nejbližší, v současnosti celý svět nahlíží díky dochovaným obrázkům a řádkům do bohatého vnitřního světa hocha, který aspoň v duchu unikal přes ostnaté dráty do bezpečí dálek, dobrodružství a jiných světů. 

Princ se žlutou hvězdou

„Petr se pořád vrací a burcuje nás, abychom se probudili,“ píše ve své knize s názvem Princ se žlutou hvězdou pedagog, spisovatel a zakladatel pražského gymnázia Přírodní škola František Tichý. „Abychom žili skutečný život, a ne jen náhražku, naplnili každý den, minutu, okamžik.“

Rodiče, Ota Ginz a Marie Dolanská, oba esperantisté, se potkali na jednom z esperantských kongresů. K jejich velké radosti se jim krátce po svatbě, prvního únorového dne roku 1928, tedy před 97 lety, narodil syn Petr. O dva roky později se česko-židovská rodina rozrostla o holčičku jménem Eva.

„Jsme taková stará česká rodina, jejíž otcova část byla židovského vyznání. I my dvě děti jsme chodily do židovské obecné školy v Praze. Maminka nebyla židovského původu, pocházela z okolí Hradce Králové, z vesničky, která se jmenuje Číbuz,“ vzpomínala Eva Ginzová, v té době již jako Chava Pressburgerová, pro projekt Paměť národa. „Měli jsme zvláštní postavení, výhodu, že jsme patřili do dvou kultur, do židovské i křesťanské, takže jsme mohli čerpat z obou stran.“

Manželství bylo šťastné, harmonické a Petr s Evou i díky tomu prožili spokojené dětství. Tatínek, úředník, sice působil přísným dojmem, ale každou volnou chvilku trávil s rodinou, maminka, nazývaná mužem i dětmi láskyplně „Mančinka“, překypovala srdečností, laskavostí, byla vzdělaná a citlivá. 

Obrovský plaz jako Adolf Hitler

Petr už od malička projevoval svou zvídavost, chytrost a představivost. Zamiloval si svět knih, hltal dobrodružné romány Julesa Vernea a psal povídky, které posléze doplňoval vlastními ilustracemi. Bylo mu pouhých třináct let, když napsal svůj první román s názvem Návštěva z pravěku.

„Ti, kteří jen neustále myslí na to, jak zbohatnout, a myslí, že nejlépe toho dosáhnou, když budou mocní a budou vládnout nad jinými a žádná krutost jim v dosažení toho nezabrání, to jsou ti zlí. Aby ospravedlnili své konání, vymýšlejí různé teorie o vyšších rasách, které mají právo donutit ty nižší, aby jim sloužily jako koně a psi a jiná domácí zvířata. Tito zlí lidé nejsou nikdy šťastní, protože nejsou nikdy nasyceni, chtějí stále víc a víc a nakonec se jim vše rozpadne,“ píše v něm.

Ve škole přispíval do školního časopisu, pokoušel se i o tvorbu vlastního. „Ve svých znalostech, doplňovaných i četbou ve volném čase, poměrně značně předběhl své vrstevníky,“ podotýká Tichý. Zvláště jej fascinovaly přírodní vědy, zejména biologie, paleontologie a astronomie, velký zájem projevoval i o zeměpis či historii.

Petrův talent neušel pozornosti učitelů ani jeho rodičů. Proto bylo rozhodnuto, že ve školním roce 1939/1940 přestoupí na měšťanskou školu v Nuslích, zaměřenou na rozvoj nadaných dětí. Bouřlivé dění na evropské politické scéně už ale brzy mělo jeho život nečekaně změnit.

Šerifové v ulicích

„Počasí je mlhavé. Byl zaveden odznak pro Židy, který je asi takový. Když jsem šel do školy, napočítal jsem 69 ‚šerifů‘, maminka jich napočítala přes sto. Dlouhá třída je nazvána ‚Mléčnou dráhou‘. Odpoledne jsme šli s Evou do Troji a vozili se tam na uvázané lodi,“ začíná Petrův deník 19. září roku 1941. Ve stručných zápiscích vedle sebe stojí zmínky o počasí, zážitky v rodině i škole, stejně jako zmínky o antisemitismu prorůstajícím dobovou společností. 

„Dopoledne jsem dělal úlohy. Jinak nic zvláštního. Je toho vlastně hodně, ale není to ani vidět. Co je teď zcela obyčejné, vzbudilo by v normální době jistě rozruch. Židé např. nemají ovoce, husy a vůbec drůbež, sýry, cibuli, česnek a mnoho jiných. Tabačenky nedostávají vězňové, blázni a Židé. Nesměji jezdit v předním voze elektriky, autobuse, trolejbuse, po nábřeží se nesmějí procházet,“ vyjmenovával prvního dne roku 1942. Dne 30. června téhož roku si zapsal: „Byl jsem jedním Němcem hrubě vyhozen z elektriky. Řekl Heraus! Ven! Po pořádku, jak se to patří, nejdříve německy, pak česky a já musel ven. Musil jsem proto běžet skrz hrozný déšť…“

Co je teď zcela obyčejné, vzbudilo by v normální době jistě rozruch.

Ze všech zákazů a nespravedlností si přesto snažil dělat legraci, například svou básní z roku 1942 s názvem Dnes je jasno už všem lidem:

„Dnes je jasno už všem lidem, kdo je árijcem, kdo Židem, neboť Žida poznáš vezdy podle černožluté hvězdy. A takto znamenaný Žid musí dle předpisu žít: Vždy po osmé hodině věnovat se rodině, dělat jak pomocný dělník, neposlouchat ani Mělník, nesmí si pejska dovolit ani se nechat oholit. A Židovka dřív bohatá nesmí mít ani koťata, musí učit doma děti, nakupovat od tří do pěti, nemít šperky, česnek, víno, koncert, divadlo či kino, auta, byty, gramofony, kožich, lyže, telefony, vepřové, cibuli, sýry, aparáty, přesné míry, harmoniky foukací neb kanárka pro legraci…“

Míšenci prvního stupně mířili do Terezína

Maminka po válce popisovala těžké časy: „Žili jsme tehdy ve zmatku a úzkostech. Můj muž, propuštěný ze zaměstnání, umýval v židovské nemocnici nádobí a já sháněla živobytí, neboť na židovské příděly málo se dostalo. Ani mléko pro děti nebylo.“ 

Brzy bylo hůř. Po zákazu vzdělávání židovských dětí Petr pracoval v opravně psacích strojů. On i Eva byli podle norimberských zákonů evidováni jako židovští míšenci prvního stupně, tudíž museli oba po dovršení čtrnácti let odjet do ghetta Terezín. Čtrnáctiletý Petr nastoupil do transportu v roce 1942, Eva jej následovala o dva roky později.

Ocitl se ve světě krutosti, ponižování, rozkazů, bez domova i rodičů. Byl přiřazen na chlapecký Domov č. 1, takzvanou Jedničku, kde s ním toto nedobrovolné zázemí sdílelo několik desítek dalších hochů. Petr Ginz mezi nimi brzy vynikal svým talentem, dobrosrdečností i smyslem pro humor. Pod vedením jistého brněnského učitele se ve zdech Jedničky zrodil ručně psaný časopis Vedem, jehož šéfredaktorem se brzy stal právě Ginz. Kromě toho si chlapci zřídili vlastní demokratickou samosprávu, „Republiku Škid“, a potají se učili.

Petrův kamarád Kurt Kotouč po válce vzpomínal, jak Ginz usilovně na časopise pracoval a od nespolehlivých přispěvovatelů často mámil texty výměnou za balíčky od rodiny nebo jídlo, občas napsal celé číslo sám, jen aby vyšlo. Díky němu časopis Vedem vycházel každý pátek po celé dva roky. 

Ve stínu jatek a slepých stok

„Ta neznámá pražská zákoutí, ve stínu jatek a slepých stok, jak těm se vede? Sotva se pro mě zarmoutí tak, jako já pro ně,“ utíkal myslí ke svému domovu v básni Vzpomínka na Prahu, kterou napsal pro časopis Vedem roku 1943. Nebylo mu souzeno se do něj kdy vrátit ani podniknout alespoň některé z těch dobrodružství, o nichž od malička snil.

V září roku 1944, oslabený a vyhublý po nemoci, nastoupil do dobytčího vagónu, do jednoho z posledních transportů do Osvětimi, na cestu, z níž pro něj nebylo návratu. 

„Tušili jsme, že transporty na východ znamenají něco velmi zlého. Ale nikdo to nedovedl definovat. Nikdo nevěděl, že jdeme vlastně do tábora, kde většina vězňů okamžitě půjde do plynové komory. Že je to vlastně továrna na smrt,“ vzpomínal Petrův spoluvězeň Kurt Kotouč pro Český rozhlas. „Petra jsem v Osvětimi už neviděl. Petr byl jeden z těch, kteří s většinou vězňů hned z té příjezdové rampy šel do plynové komory.“

Zavražděn byl pravděpodobně v noci z 29. na 30. září roku 1944. Pouhý měsíc předtím, než nacisté ze strachu před postupující Rudou armádou začali likvidovat důkazy o masovém vraždění vězňů. V listopadu téhož roku provoz v plynových komorách ukončili a zahájili jejich demolice.

Hnáty potažené kůží

Nadvláda nacistického teroru měla své dny již pomalu sečteny, přesto rozsévala utrpení až do samotného konce. Petrův otec Ota Ginz ještě v únoru roku 1945 obdržel předvolání do transportu do Terezína, kde se setkal s dcerou Evou.

„Bože, co se tady teď děje, to snad nemohu ani vypsat,“ psala si Eva do svého deníku 23. dubna téhož roku, když do terezínského ghetta přijížděly transporty z různých koncentračních táborů napříč Evropou. „Z okýnek vystrkovali hlavy lidé, kteří vypadali přímo strašlivě. (…) Málokteří se udrželi na nohou (hnáty potažené jen kůží), ostatní leželi na dně vagónů úplně vysíleni.“ Dodala: „Myslela jsem, že rozčilením padnu, neboť jsem stále hledala mezi nimi našeho Petra. Přijeli totiž někteří, kteří odsud odjeli. Petříček však mezi nimi nebyl.“

Svůj domov Eva s otcem spatřili v polovině května, matka je už nedočkavě vyhlížela z okna. „Jak jsme se objímali, plni slz! Maminka ale volá: ‚Kde je Petr?‘“ zapsal si Ota Ginz po válce. „Ujistili jsme ji, že mnoho vězňů ještě přijde a že se jistě shledáme.“

Plynuly dny, týdny, měsíce. Petr se nevracel. „Čekáme teď každý den, že se vrátí, nebo podá aspoň o sobě zprávu… Končím tím svůj deník, protože v něm chci mít jen terezínské zážitky. Až se Petr vrátí, připíši to sem ještě,“ zní Evin zápis do deníku z května 1945. Dlouhé dva roky zely zbylé stránky prázdnotou. Teprve v dubnu roku 1947 přibyl krátký zápis, definitivní konec deníku i nadějí: „Petr se nevrátil.“

V pekle koncentračních táborů zahynula i celá rodina Oty Ginze – dvě sestry, dva bratři, bratranci, sestřenice, jeho matka zemřela ještě v Terezíně. Eva Ginzová, pro niž dle jejích slov byla svoboda vždy velmi důležitá, po únoru roku 1948 odešla se svým budoucím manželem do Francie a posléze do Izraele, kde se provdala a změnila si jméno na Chava Pressburgerová. Vyučovala na vysoké škole a věnovala se výtvarnému umění. 

Směrem ke hvězdám

Příběh jejího zavražděného bratra ovšem nekončil. Po téměř šedesáti letech od jeho smrti se jeho smutný životní osud dostal opět do širokého povědomí. První izraelský astronaut Ilan Ramon se rozhodl, že s sebou do vesmíru na palubě raketoplánu Columbia vezme kopii jeho obrazu, který dostal název Měsíční krajina. Petr v něm zachytil, jak si představuje povrch Měsíce s ostrými štíty hor, za nimiž v dáli září planeta Země. 

„Má cesta bude po 58 letech naplněním snu Petra Ginze. Snu, který definitivně dokáže velikost duše chlapce uvězněného mezi zdmi ghetta. Mezi zdmi, které ale nebyly schopny porazit jeho ducha…,“ sdělil Ramon novinářům před odletem v lednu roku 2003. 

Kresba zůstala na nebi

První únorové noci se Chava, dříve Eva, probudila ze svého snu o Petrovi a uvědomila si, že by právě ten den oslavil své 75. narozeniny. „Sedla jsem si do křesla a zapnula televizi. Skoro všechny stanice vysílaly tutéž hroznou podívanou. Raketoplán Columbia se na zpáteční cestě do zemské atmosféry roztavil a jeho trosky padaly k zemi,“ napsala k předmluvě českého vydání Petrova románu Návštěva z pravěku. Vzpomněla si, že v jeho románu se dělo, kterým byli lidé vystřeleni na Měsíc, jmenovalo Columbiada. „Jakou to má všechno souvislost? To všechno nemůže být náhoda,“ ptala se.

Tragédii nepřežil nikdo ze sedmi členů posádky. Vyšetřování ukázalo, že za havárií stálo poškozené levé křídlo modulu, k němuž došlo nárazem velké části izolační pěny při startu. Lidové noviny den po katastrofě psaly, že „Petrova terezínská kresba nakonec zůstala na nebi“. 

O patnáct let později putovala další reprodukce Měsíční krajiny do vesmíru znovu. Pomyslnou štafetu převzal v roce 2018 americký astronaut Andrew Feustel při své cestě na Mezinárodní kosmickou stanici. Vzdal tak hold nejen zesnulému kolegovi Ramonovi, ale i zavražděnému nevinnému chlapci, který se sám tolikrát ve svých představách ke hvězdám vydal.

Cesta Petra Ginze nekončí

Chava Pressburgerová zasvětila poslední léta svého života šíření Petrovy památky. Od nálezce z Prahy převzala krátce po havárii Columbie jeho deníky a zasloužila se o jejich knižní vydání pod názvem Deníky mého bratra. Dočkaly se celosvětového úspěchu. O příběhu Petra Ginze se od té doby natáčely filmy, rozhlasové reportáže, vznikala hudební díla.

„Bez nadsázky se dá říci, že tragická událost odstartovala celosvětovou vlnu zájmu o Petrův život a dílo, ale také o časopis Vedem, tvorbu dalších chlapců, život dětí a mládeže v terezínském ghettu i o téma holokaustu obecně,“ píše František Tichý v knize Princ se žlutou hvězdou. „A tato cesta, cesta Petrova života a poselství, stále pokračuje. Nehasne, ale naopak roste.“