Josif Stalin v roce 1937 FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
V roce 1936 byla v SSSR zavedena nová ústava, o které se tvrdilo, že je nejdemokratičtější na světě. Byla tak pěkně napsaná, že i Karel Čapek měl tehdy dojem, že se věci obracejí k lepšímu. Byly tam zaručeny tajné a svobodné volby, rozličná sociální práva, třeba právo na práci a podobné vymoženosti. Všechno to byl pochopitelně úplný nesmysl a pro několik milionů lidí v gulagu znamenalo právo na práci otrockou práci, ale papír snese všechno.
Když se dnes debatuje o tom, jestli mají Rusové otrockou mentalitu „v krvi“, je to dost umělá diskuse. „V krvi“ nemá nikdo žádnou mentalitu, existují jen nějaké vzorce chování, které se „dědí“, když společnost několik generací setrvává v podobném stavu. V druhé polovině 30. let už byl přechod SSSR v osobní Stalinovu diktaturu završen a zavírali se a popravovali nejen odpůrci, ale i zcela nevinní lidé, třeba jen proto, aby se doplnil počet pracovníků v lágrech a aby se vykázala činnost v potírání nepřátel.
Ke zvláštnostem společnosti patří, že první dojem může mást. Prakticky všichni sice poslouchali a jásali, ale pod povrchem to vypadalo jinak. Sčítání lidu v roce 1937 přineslo nemilé zjištění. Komunisty zajímalo, kolik lidí je po vší té agitaci a teroru proti církvi ještě věřících. Otázka nezněla na formální příslušnost k nějakému vyznání, ale kdo je věřící. 44 procent obyvatel starších 16 let odpovědělo, že jsou křesťané, a 13 procent se hlásilo k jiným vyznáním. Sčítací archy navíc nebyly anonymní a o to větší mělo toto přiznání cenu. Výsledky se nesměly zveřejnit a organizátory sčítání nařídil Stalin zastřelit.
Nešlo ale jen o náboženství. Po plném uchopení moci Stalinem na konci 20. let ještě propukaly četné rolnické a dělnické nepokoje, které režim nakonec utopil v krvi.
Zoufalství mezi lidmi, kteří si pamatovali, že za cara si žili lépe, došlo tak daleko, že některým už bylo všechno jedno. Působivé svědectví se dočteme třeba v Dějinách Ruska (editor profesor Andrej Zubov). Je tam popsán případ obyčejné ženy jménem Anna Alexejevna Pavlovová. Ta ještě dobu za cara pamatovala, protože se narodila v roce 1894. Byla to obyčejná švadlena, ale text dopisu, který poslala Stalinovi, je pronikavějším popisem tehdejších sovětských poměrů, než byly různé úvahy salónních intelektuálů na Západě.
Jazyk Anny Alexejevny je velmi šťavnatý.
„Copak tě ještě neomrzelo, tyrane ruského lidu, hrát se svými komunistickými parazity komedii? Všude rozhlašujete a píšete, že se radostně žije jen v SSSR a už nikde jinde. V zahraničí je prý hlad, mráz, žebrota, ale co se ti děje pod nosem, to nevidíš. Vyjdi ze svatých zdí Kremlu a podívej se, kam jsi přivedl ubohý lid; z toho tvého radostného života choděj jak stíny umrlců: otrhaní, bez bot, hladoví a promrzlí.“
Pak švadlena ještě přitvrzuje: „Chodíte jak vepři yorkshirského plemene, z dlouhé chvíle se kurvíte, a když jste se překurvili, nutíte i další, a kdo se nekurví, ten nesmí žít. Ze samého chlastu už ani nevíte, co byste ještě měli provést, čím potrápit lidi. Píšete, že ve fašistické Itálii se dívají na ženu jako na bytost nižšího řádu, ale jak se na ženu díváte vy a hlavně tvoji paraziti, nepřátelé ruského lidu. Dal jsi jim moc na jejich postech, co si zamanou, to vyvádějí.“
Pak líčí svůj osobní příběh. Má mizerně placenou práci, nemůže sehnat bydlení, protože nemá ani peníze na úplatek a bez toho se nic zařídit nedá. („Buď se budeš kurvit s komunistama, nebo budeš bez bytu.“)
„Myslíš si, že jsi jediný chytrý jak Šalamoun a ostatní hlupáci, co nic nechápou, ale nemysli si, lidé to všechno trpí kvůli svým blízkým; někdo kvůli matce, otci, dětem, jiný kvůli manželovi nebo manželce, ale já nemám nikoho, a proto taky píšu: Nemysli si, že jsou všichni spokojeni s tím vaším gaunerským pořádkem, ale všichni musí mlčet a provolávat slávu vám, parazitům, parchantům, vrahounům lidí, protože mají za zády bodák a kavkazský karabáč. Jen si vem, kolik jsi zamordoval lidí, jen počkej, až budeš chcípat, všichni, cos utýral, si kolem tebe stoupnou a budeš se pěkně zpovídat před Bohem ze svých zločinů; ať už tví banditi vyvádějí cokoli, vždycky za ně odpovídá ataman, jelikož ty je necháváš všude možně páchat bezpráví,“ píše Vůdci a největšímu géniovi všech dob a vůdci světové revoluce švadlena.
„Ať si tvou duši vezme čert, ty proklatý krvežíznivče, strčit tě tak s rodným otcem a tím tvým ÚV do kouta u dveří, kde bydlím, abych se podívala, jak by se ti tu pěkně žilo. Už jste si zvykli na lepší a zapomněli, jak chutná komisárek. Kdes byl se svým ÚV, než zemřel Lenin, to jste vyhlíželi, kdo bude mít navrch, a potom ses objevil jak ďábel a začal mučit všechen lid, křičíš, že jsi dal ústavou lidem všechno. Jenže cos nám tak mohl dát, vždyť jsme toho měli víc od báťušky cara,“ shrnuje Anna Alexejevna výdobytky sovětské moci. „Nic jsi nám nemohl dát, to všechno už bylo naše, poněvadž ty sám jsi jako přivandrovalec se svými lupičskými galejníky všechno uchvátil a teď se leda vysmíváš lidem.“
„Teď už tebou nejsou okótovaný jen záchody a nevisí tam tvoje portréty, jinak jsou tvým ksichtem zakrytý všechny díry. Ted už zbývá ho rozvěsit na záchodech a budeš dohlížet, kolik tam toho kdo nechá, pak bude všechno pod kontrolou, určitě jste na to zatím zapomněli… Já osobně od vás banditů nic nepotřebuju, žádám, abyste mě dopravili do jedné z těch fašistických zemí, kde bych mohla zbytek svého života věnovat blahu pánů, protože na vás bandity už pracovat nechci… Jak je možné, že za cara se žilo dobře a sytě, dostávala jsem 15 rublů, byla jsem oblečená, obutá a najedená, neměla jsem tušení, co to je protloukat se od výplaty k výplatě, jeden den se najíš a máš z toho vyžít další dva – a to má být svobodná země… Všechna prokletí lidu dopadají nejen na tebe, ale i na tvé zkurvence, co jsi zplodil, děti se zodpovídají z hříchů rodičů,“ pokračuje žena z lidu, aby pak předpověděla, jak dopadne.
„Vím, že mě k žádným pánům nedopravíte. Žádám, abych byla zastřelena, a s radostí umřu, aby se mé oči nemusely dívat na tohle žebrácké živoření. Předem upozorňuju: zastřelte mě hned, jelikož na vašich kanálech, kam posíláte lidi (bez násilí, jak vykřikujete), pracovat nebudu, na místě mě zabte, protože pro bandity ani prstem nepohnu,“ ujišťuje vůdce.
Co se dál dělo, si lze snadno domyslet. Švadlenu sebrali a odsoudili na deset let. Pak si to rozmysleli a 21. února 1938 ji popravili. Nikdy bychom se o tomto příběhu nedozvěděli, kdyby se v archivu KGB její dopis nezachoval. Kolik takových lidí bylo, se nikdy nedozvíme.
Společnost na povrchu a skutečnost pod ním – to je vždycky hádanka. Poměrně stabilní carské Rusko se během několika let kvůli válce najednou změnilo v zemi běsů. Sovětský svaz se rozpadl téměř bleskově. Jak dopadne dnešní Rusko zapletené do vlekoucí se války na Ukrajině, nemůže nikdo v nějakém blízkém časovém horizontu odhadnout. Můžeme si jen číst o různých „modelech“, což je korektní přiznání, že s jistotu nikdo nic neví.
Každopádně to Anna Pavlovová napsala hezky a výstižně.
